V dobrodružné komedii Muž z Ria z roku 1964 odstartoval Jean-Paul Belmondo svou éru nebezpečných kaskadérských kousků. Hned jeden z prvních ho ale mohl stát život, když pod ním ve velké výšce prasklo lano.
Vojín na opušťáku visí nad propastí
Vojín Adrien Dufourquet přijíždí do Paříže na týdenní dovolenou za svou snoubenkou Agnès. Hned po příjezdu se stane svědkem jejího únosu tajemnou skupinou mužů. Únosci pátrají po třech soškách dávné civilizace Maltéků, které mají fungovat jako klíč k bájnému pokladu. Adrien se vydává po stopách pachatelů přes oceán do Ria de Janeira, do nově budovaného hlavního města Brasília i do nitra amazonského pralesa.
Během této záchranné mise čekal hlavního hrdinu přesun po laně mezi dvěma budovami, který se neplánovaně změnil v boj o přežití. Spodní lano pod Belmondem prasklo a on zůstal desítky minut viset ve výšce na jediném úchytu. V rukou postupně ztratil cit a záchranu mu zajistil až přítomný francouzský kaskadér Gil Delamare, který s pomocí štábu navigoval herce na dálku. Delamare sám o dva roky později přišel při natáčení o život.
Živí krokodýli a pudr ve větrání
Přes náročné podmínky měl Jean-Paul Belmondo náladu na provokace. Během pobytu si do hotelové koupelny pořídil dvaceticentimetrové živé krokodýly. Personál plazy objevil, křičel jako smyslu zbavený a pokojské v panice odmítaly do hercova pokoje vůbec vstoupit.
Tím však incident neskončil, herec se totiž spojil s režisérem Philippem de Brocou a společně zvířata přestěhovali do pokojů ostatních hostů. Dvojice navíc nasypala pudr do hotelového větrání, takže každý, kdo systém zapnul, byl okamžitě zasypán bílým práškem. Ředitel podniku neměl pro tyto nápady pochopení a hrozil hlavní hvězdě vyhozením na ulici.
Hádky o hlavní hrdinku a zákaz výbušnin
Do obsazení se pokoušela zasáhnout italská produkce, která se na vzniku podílela. Zahraniční partneři odmítali schválit herečku Françoise Dorléac do role Agnès a nutili režiséra k výběru italské hvězdy. De Broca kategoricky trval na svém a Italové nakonec ustoupili, prosadili si alespoň Adolfa Celiho jako Mária de Castra.
Snímek se výrazně inspiroval tvorbou Alfreda Hitchcocka, konkrétně jeho díly 39 stupňů z roku 1935 a Na sever severozápadní linkou. Dalším neoficiálním vzorem se staly komiksové příběhy o Tintinovi od belgického kreslíře Hergého, ze kterých tvůrci převzali celkové tempo.
Štáb si musel poradit s logistickými problémy na samotném konci natáčení. Pro závěrečné scény tvůrci potřebovali vyhodit do povětří několik věcí, platil ovšem přísný zákaz převozu výbušnin. Pyrotechniku si tak museli vyrobit sami přímo na místě.
Viditelné ruce štábu a nechtěný pád
Ve filmu zůstalo několik technických chyb. Když profesor Catalan v podání Jeana Servaise otevírá dveře tajné místnosti zapalovačem, je v záběru vidět ruka člena štábu. Ten ve skutečnosti spouštěl otevírání pomocí fotoelektrického zařízení. Ruka je k vidění také ve scéně ve sklepě, kde dává pokyn hlídacímu psovi.
Snímek zachycuje i jednu zcela neplánovanou chybu samotného Belmonda. Když Adrien prchá z rozestavěné bytovky, na stavbě nešťastně uklouzne. Herec upadl omylem, ale sám se dokázal zvednout a tvůrci tento autentický moment v konečném sestřihu ponechali. U autonehody profesora Catalana se naopak vyměnilo celé vozidlo. Ze skály padá zcela jiný model a cestou do propasti přijde o všechna okna.
Spielbergovo nadšení a český dabing
Snímek ovládl žebříčky návštěvnosti ve Francii, Itálii, Španělsku i v Německu a zařadil se mezi nejúspěšnější tituly roku 1964. Velkým fanouškem se stal tehdy začínající režisér Steven Spielberg. Režisérovi filmu napsal dopis, ve kterém se přiznal, že výsledek viděl devětkrát a hlavního hrdinu považuje za dokonalého ve své mladickosti i opovážlivosti.
Čeští diváci znají Belmonda v tomto filmu s hlasem Jiřího Krampola, který za namluvení postavy Adriena dostal honorář 2 760 korun.
Další filmové a seriálové zajímavosti si můžete přečíst ZDE.
