Francouzská kinematografie konce šedesátých let zažívala zlaté časy, kterým kraloval malý vzteklý muž s nezaměnitelnou mimikou. Snímek Tonoucí se stébla chytá, působí jako esence pohody a bláznivého humoru. Realita na place však měla k idyle daleko. Louis de Funès, opojený čerstvými triumfy, totiž těžce nesl, že by se o slávu měl dělit s někým jiným. Natáčení se tak proměnilo v souboj eg, který paradoxně vyústil v jeden z největších diváckých hitů roku 1968.
Dusno, křik a hvězdné manýry
Psal se rok 1967 a Louis de Funès byl na absolutním vrcholu. Měl za sebou gigantické úspěchy s filmy Smolař a Velký flám, které z něj udělaly nejvýnosnějšího herce Francie. Producent Robert Dorfmann proto neváhal a pro nový projekt uvolnil obří rozpočet, který měl jediný cíl, vytěžit maximum z Funèsovy popularity.
Režie se ujal Robert Dhéry, který si zároveň napsal roli geniálního, byť poněkud ztřeštěného konstruktéra Andrého Castagniera. A právě to se stalo kamenem úrazu.
Funès, vyčerpaný z náročného natáčení filmu Oscar, dorazil na plac a okamžitě vycítil problém. Scénář totiž nebyl postaven jako jeho „one-man show“, ale jako ansámblová komedie, kde velký prostor dostávali členové divadelní skupiny Les Branquignols, v čele s režisérem Dhérym.
Komik začal žárlit. Měl pocit, že jeho postava, cholerický loďař Fourchaume, je odsouvána na druhou kolej. Podle dochovaných svědectví se na place choval „nezvladatelně a cholericky“.
Funès vyžadoval úpravy scénáře, dožadoval se většího prostoru a odmítal akceptovat, že by smetanu slízl někdo jiný. Režisér Dhéry, ačkoliv byl autorem projektu, nakonec ustoupil. Pochopil, že bojovat s hlavní hvězdou nemá smysl, a podřídil se hercovým rozmarům a doporučením. Výsledkem byl zvláštní paradox, čím více Funès zuřil v zákulisí, tím brilantnější výkon podával před kamerou. Jeho frustrace se přetavila do postavy Fourchauma s takovou intenzitou, že divák nepoznal jediný náznak skutečné nevraživosti.
Slzy smíchu pod dekou
I přes napjaté vztahy však profesionalita obou hlavních aktérů občas dovolila vzniknout momentům, které se zapsaly do historie. Robert Dhéry byl velkým obdivovatelem grotesek a specifického humoru dua Laurel a Hardy. Mnoho situací ve filmu proto koncipoval jako poctu těmto legendám. A právě zde našel společnou řeč i s rozzuřeným Funèsem.
Při jedné ze scén Dhéry napodobil pláč Stana Laurela s takovou přesností a komickou naléhavostí, že to odbouralo i samotného Funèse. Ten se údajně začal smát tak nezřízeně, že musel natáčení přerušit a svůj záchvat smíchu skrývat pod dekou, aby se mohl uklidnit a pokračovat v práci. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy šla ega stranou a zůstala jen čistá radost z řemesla. Po skončení natáčení se vztahy mezi oběma muži urovnaly a jejich přátelství se vrátilo do starých kolejí.
Ve filmu se objevují i momenty ryzí improvizace, které ve scénáři původně nebyly. Pierre Dac, představitel ministra, si v závěru jedné scény neodpustil vlastní vsuvku. Když jeho robustní manželka nešťastnou náhodou rozbije lahev šampaňského o loď a způsobí katastrofu, Dac ji nacpe do auta a suše pronese: „Vy, vám zabavuji činky!“. Tato věta se stala jednou z legendárních hlášek snímku.
Oceloví svědci a daňové kličky
Natáčení filmu však nebylo jen o hercích, ale i o technických výzvách a dobových reáliích. Producent Dorfmann potřeboval z daňových důvodů proinvestovat rozpočet ještě před koncem roku 1967, což vedlo k šibeničním termínům. Štáb pendloval mezi francouzským Collioure a italským Anziem, přičemž musel řešit nečekané komplikace.
Pozornému divákovi neunikne jeden historický paradox. Ve scéně, kde Funès a Michel Galabru plují na lodičce přestavěné ze záchodové budky přístavem v Toulonu, se v pozadí tyčí majestátní silueta bitevní lodi. Jde o křižník Jean Bart, spuštěný na vodu již v roce 1940. Loď, která přežila druhou světovou válku a potopení v Casablance, byla v době natáčení už vyřazena a čekala na sešrotování, k němuž došlo o dva roky později. Film tak nevědomky zachytil jeden z posledních obrazů tohoto ocelového giganta.
Výprava si dala záležet i na vozovém parku. Louis-Philippe Fourchaume se prohání v ikonickém Jaguaru E-Type, který byl pro potřeby filmu speciálně upraven a prodloužen, aby mohl v jedné z klíčových scén táhnout traktor. Modrý sporťák, který odváží zraněného Scipia, je zase italský Fiat Dino Spider, tehdejší novinka roku 1967.
Film se stal nejnavštěvovanějším snímkem ve francouzských kinech roku 1968 a jen v zemi galského kohouta jej vidělo přes pět a půl milionu diváků.
Legendární komedii Tonoucí se stébla chytá vysílá Nova Cinema v pátek, 6. února, v 18:05. Reprízu si můžete vychutnat v neděli 8. února ve 14:20.
👉🏻 Perličky z natáčení dalších filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
