Dva kouzelní panáčci z formely, jeden zelený a druhý oranžový, baví děti i dospělé už přes čtyřicet let. Komedie …a zase ta Lucie! patří do zlatého fondu české kinematografie a na první pohled působí jako pestrobarevná jízda plná triků a dětské radosti. Realita natáčení v šedivém Československu osmdesátých let ovšem tak veselá nebyla. Režisér Jindřich Polák musel sáhnout k bizarním praktikám, aby uspokojil západoněmecké koproducenty a zamaskoval bídu socialistického zásobování.
Iluzorní blahobyt pro německé marky
Velký podíl na financování filmu měla Spolková republika Německo, což pro štáb znamenalo jediné. Výsledek musel vypadat světově. Západní divák by jen těžko chápal, proč jsou regály v obchodech poloprázdné nebo proč je zboží zabalené v nevzhledném šedém papíru. Tvůrci proto stáli před neřešitelným úkolem. Potřebovali natočit scény v obchodním domě, které by snesly srovnání s kapitalistickou cizinou.
Volba padla na pražskou Kotvu, tehdejší výkladní skříň socialistického obchodu. Jenže ani tamní sortiment neodpovídal představám zahraničních partnerů. Filmaři se tak uchýlili k triku, který by dnes působil naprosto absurdně. Rozhodli se vytvořit falešnou realitu pomocí dovezených rekvizit, které měly v záběrech simulovat bohatou nabídku západního supermarketu. Nešlo přitom o drahé zboží, ale o věci, které v Německu končily v koši.
Štáb se soustředil na vizuální stránku věci. V noci, kdy Kotva zavřela pro běžné zákazníky, nastoupili rekvizitáři a začali měnit tvář oddělení potravin a drogerie. Československé výrobky mizely v zázemí a na jejich místo nastupovaly pestrobarevné obaly, které filmaři přivezli z natáčení exteriérů v Kolíně nad Rýnem. Divák u obrazovky neměl šanci poznat, že to, co vidí v regálech, je ve skutečnosti jen pečlivě naaranžovaný odpad.
Vykradené popelnice a pašování smetí
Celou akci popisují pamětníci jako organizovaný sběr odpadků. Představitel Osvalda, herec Michael Hofbauer, na tyto momenty vzpomínal s úsměvem, i když tehdy šlo o vážnou věc. Aby scéna v obchodním domě, kde Lucie krade plastelínu, působila věrohodně i v Mnichově nebo Hamburku, museli herci a technici fungovat jako pašeráci prázdných obalů. Socialismus zkrátka na barvy a lákavý design příliš nedbal.
Hofbauer popsal celou situaci zcela bez obalu. „Když jsme točili v Německu, nesměli jsme vyhazovat prázdné plechovky od coca coly, sbírali jsme krabice od prášků na praní, různí jiné škatule, všelijaké obaly a vezli jsme to do Česka. Tady v Kotvě se všechny tyhle věci nacpaly do regálů, aby to vypadalo jako v Německu,“ uvedl herec v minulosti pro Ahaonline.cz.
Podobná kamufláž probíhala i u automobilů. V záběrech se prakticky neobjevují běžná auta té doby jako stodvacítky nebo žigulíky. Produkce si dávala záležet, aby ulice brázdily vozy západních značek, které si štáb půjčoval, kde se dalo. Dokonce i policejní motorka nebo auto Lucčiny maminky musely mít ten správný kapitalistický rodokmen. Iluze musela být dokonalá.
Dětství ve zlaté kleci
Hlavní hvězda filmu Žaneta Fuchsová si natáčení užívala, ale sláva měla i svou stinnou stránku. Režisér Polák byl perfekcionista a na svou malou herečku kladl vysoké nároky. Jakékoliv zranění by znamenalo zastavení drahé produkce a miliony korun ztráty. Rodiče tak museli podepsat přísná pravidla, která Žanetě v podstatě vzala normální dětství.
Zákazy se týkaly prakticky všeho, co děti v jejím věku milují. Fuchsová nesměla jezdit na kole, lyžovat, lézt po stromech nebo běhat s ostatními dětmi venku bez dozoru. Riziko odřeného kolena nebo zlomené ruky bylo pro produkci nepřijatelné. Herečka později přiznala, že to pro ni byla muka, protože byla přirozeně živé a neposedné dítě. Místo letních táborů a škol v přírodě trávila čas na placu nebo v hotelích pod dohledem dospělých.
Odměnou jí byly alespoň cesty na Západ. Dostat se v té době do Německa bylo pro většinu Čechoslováků nedosažitelným snem. Štáb měl speciální pasy platné jen po dobu natáčení. I když šlo o tvrdou práci, možnost vidět jiný svět a nakoupit si v opravdových obchodech byla pro dětské herce obrovskou motivací. Žaneta Fuchsová si tak paradoxně užila kousek západního luxusu, který pak ve filmu museli v Praze složitě předstírat.
Herec, který se premiéry nedožil
Veselý příběh má i jednu smutnou kapitolu, která zůstává většině diváků skryta. Roli profesora Hartmana ztvárnil fenomenální Jiří Hrzán. Herec, který byl pověstný svým riskováním a láskou k výškám, se však dokončení filmu nedožil. Jeho tragický pád v roce 1980 znamenal, že nestihl svou roli nadabovat v postsynchronech. Filmaři tak museli řešit citlivý problém. Hrzánův hlas byl specifický a nezaměnitelný. Nakonec se tohoto úkolu zhostil Jan Hrušínský, který Hrzána namluvil tak citlivě, že si výměny všimne jen málokdo.
Snímek …a zase ta Lucie! vysílá stanice AMC v neděli 8. ledna ve 12:15.
👉🏻 Další perličky z natáčení filmů a seriálů.
