Major Kalaš se vrací. Tentokrát ale bez parťáka Vargy a v příběhu, ze kterého i po letech naskakuje husí kůže. Snímek Po stopách krve z roku 1969 je opět precizní filmařinou režiséra Petra Schulhoffa. Jeho scénář čerpal z jedné z nejodpornějších vražd, jakou Československo v šedesátých letech zažilo. Realita byla mnohem děsivější než to, co diváci viděli na plátně.
Skutečné zlo z promítací kabiny
Režisér Schulhoff a jeho tým se při psaní scénáře inspirovali případem, který jen tři roky před natáčením otřásl Prahou. V roce 1966 se v kině Metro odehrálo drama, které by nevymyslel ani ten nejzvrácenější autor hororů. Hlavním aktérem byl čtyřiadvacetiletý promítač Jaroslav Papež. Ten si svou oběť, teprve jedenáctiletého chlapce, vyhlédl přímo v kině a pod záminkou sledování nepřístupného filmu ho vylákal do promítací kabiny.
V sále zrovna běžela detektivka Komisař Maigret zuří. O pár metrů dál, ve zvukotěsné kabině, Papež chlapce zneužil a následně ho ubodal. Absurditu situace podtrhuje fakt, že během vraždění se přetrhl filmový pás. Nic netušící diváci v sále začali nespokojeně pískat, protože chtěli vidět konec filmu. Vrah musel svou hrůznou práci přerušit, aby nahodil promítačku a uspokojil publikum. Teprve poté se vrátil, aby dílo zkázy dokonal a tělo ukryl v šachtě pod kabinou.
Policie vraha dopadla o pět dní později. Soud byl nekompromisní a Papež si vyslechl trest smrti. Právě tento případ, koordinovaný šéfem pražské kriminálky Karlem Kalivodou, posloužil jako kostra pro filmové pátrání majora Kalaše. Schulhoff téma deviace a vražd dětí zpracoval s takovou syrovostí, že film i dnes působí spíše jako dokument než jako hraná tvorba.
Karty měly přednost
Rudolf Hrušínský v roli majora Kalaše předvádí opět herecký koncert, který je pro něj typický, úsporná gesta, pronikavý pohled a absolutní přirozenost. Na place však panovala specifická atmosféra, kterou diktovala hercova profesionalita i jeho vášeň pro hazard. Hrušínský byl známý tím, že nesnášel opakování záběrů.
Nebylo to však jen z důvodu umělecké integrity. Důvod byl mnohem prozaičtější. „Nejraději jel na první dobrou, aby mu pak zbyl čas na partičku karet, které mastil s maskérem a s produkčním,“ uvedl herec Vladimír Kudla pro web Primy.
Kudla, který ve filmu ztvárnil postavu Vavrocha, vzpomínal na natáčení s respektem. Hrušínský si ho prý před ostrou klapkou vzal stranou a dialog si s ním nanečisto projel. Chtěl mít jistotu, že mladý kolega záběr nezkazí a nebude se muset točit znovu. Čas ušetřený na place se totiž rovnal času strávenému u karet. I takové detaily tvořily zákulisí vzniku tohoto temného thrilleru.
Tvář, kterou nikdo neznal
Jedním z hlavních úkolů pro režiséra bylo obsazení role vraha. Schulhoff potřeboval někoho, kdo nebude mít pro diváky tvář „profláknutého“ herce. Chtěl neznámého člověka, který bude působit autenticky a civilně. Volba padla na tehdejšího studenta DAMU Luďka Nešlehu. Ten se o své životní roli dozvěděl poměrně netradičně, během vodáckého kurzu na řece.
Nešleha se úkolu zhostil s mrazivou přesností. Jeho postava působí nenápadně, až plaše, což je v ostrém kontrastu s brutalitou činů, které páchá. Právě tento kontrast dodává filmu na děsivosti. Divák vidí obyčejného člověka, souseda, do kterého by nikdo neřekl, že je schopen ublížit dítěti.
Společně se slovenskou posilou Michalem Kožuchem, který hrál jeho otce, vytvořili dvojici, která fungovala i díky podobným gestům a vizuální spřízněnosti. Kožuch byl v té době českému publiku známý spíše okrajově, například z Vláčilovy Markéty Lazarové, což režisérovu záměru neokoukaných tváří jen prospělo.
Pivo, které nedává smysl
Ani tak preciznímu snímku, jakým Po stopách krve bezesporu je, se nevyhnuly technické chyby, které pozornému oku neuniknou. Filmoví fanoušci si léta všímají scény, kdy hostinská Vlasta (Hana Brejchová) nese majoru Kalašovi pivo. V jednom záběru má sklenice bohatou pěnu až po okraj. Následuje střih, pohled na dvůr, a když se kamera vrátí ke sklenici, pěna je okamžitě pryč.
Je to detail, který sice narušuje kontinuitu, ale na celkovém vyznění filmu nic nemění. Snímek se natáčel v reálných lokacích, především v okolí Dubé a na Skautské skále u Sosnové, což mu dodalo syrovou severočeskou atmosféru. Interiéry a některé městské scény pak vznikaly v Praze, například v Mozartově ulici.
Film Po stopách krve můžete vidět v sobotu 24. ledna ve 14:45 na ČT1. Pokud ho nestihnete, repríza běží v neděli večer.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
