Epické drama Poslední Mohykán Michaela Manna definovalo žánr historických dobrodružství a v pátek večer se vrací na obrazovky. Natáčení provázel fanatický perfekcionismus, který herce doháněl na hranu fyzických i psychických sil. Představitel hlavní role se měsíce toulal lesy a lovil zvěř, zatímco režisér neváhal utratit miliony dolarů za kulisy, které pak nechal zničit.
Metoda, která bolí
Daniel Day-Lewis je pověstný tím, že své role nehraje, ale žije. Příprava na roli Sokolího oka, bílého lovce vychovaného Indiány, však zašla do extrémů i na jeho poměry. Britský herec strávil půl roku tvrdým tréninkem, přičemž měsíc žil zcela izolovaně v divočině Severní Karolíny. Naučil se stopovat zvěř, stahovat ji z kůže, stavět kánoe a zacházet s tomahawkem. Všechny tyto dovednosti ve filmu skutečně provádí, neexistovaly pro něj žádné úlevy.
Jeho posedlost autenticitou měla i své stinné stránky. Během natáčení s sebou všude nosil svou dlouhou pušku, a to i mimo záběr, dokonce i na štědrovečerní večeři. Tento totální ponor do postavy si vybral daň na jeho psychice. Po skončení produkce musel vyhledat odbornou pomoc, protože trpěl klaustrofobií a mírnými halucinacemi. Návrat do civilizace pro něj byl šokem. Na letišti v Severní Karolíně prý utrousil k jednomu z kolegů: „Přestal jsem kouřit, ale tenhle film mě donutil zase začít.“
Režisér, který chtěl poručit větru dešti
Michael Mann je vizionář, ale jeho perfekcionismus přiváděl štáb k šílenství. Byl posedlý světlem a detaily. Traduje se historka z nočního natáčení obléhání pevnosti, kdy režisér zavelel do megafonu: „Co je to za oranžové světlo? Zhasněte to oranžové světlo!“ Po chvíli trapného ticha se z vysílačky ozvala suchá odpověď člena štábu: „To je slunce, Michaele.“
Nároky na výpravu byly astronomické. Pevnost William Henry nebyla jen kulisou z překližky, ale věrnou kopií postavenou z dobových materiálů za šest milionů dolarů. Celá stavba přitom posloužila jen k tomu, aby ji ve finále rozstříleli a vypálili. Mann navíc nebyl spokojen s emotivní scénou pod vodopádem, kde se Sokolí oko loučí s Corou. Přestože už byl film téměř hotový, donutil herce vrátit se a scénu přetočit pouhých devět dní před tím, než měl snímek vidět první kritik.
Když zasáhne matka
Ve filmu se objevuje i milostná linka mezi Unkasem a Alicí, kterou hrála tehdy teprve sedmnáctiletá Jodhi May. Původní scénář počítal s mnohem explicitnější romantickou zápletkou, ale proti tomu se rázně postavila matka mladé herečky. Byla přítomna na place a zakázala jakékoli milostné scény mezi svou dcerou a hercem Ericem Schweigem. Většina jejich společných momentů tak skončila ve střižně a diváci si hloubku jejich vztahu musí spíše domýšlet.
Symfonie zrozená z chaosu
Hudba k Poslednímu Mohykánovi patří k nejznámějším soundtrackům filmové historie. Její vznik byl přitom vším, jen ne harmonickou spoluprací. Původní skladatel Trevor Jones stihl napsat zhruba padesát minut materiálu. Režisér Mann však neustále přestříhával scény a posouval termíny, což Jonese kvůli jiným závazkům donutilo projekt opustit. Produkce musela narychlo povolat Randyho Edelmana, aby dílo dokončil.
Výsledkem je unikátní situace, kdy jsou v titulcích uvedeni dva skladatelé, kteří se přitom ve studiu nikdy nepotkali a nespolupracovali. Celý proces byl extrémně napjatý. Sám Edelman situaci popsal bez servítků v rozhovoru z roku 1996. „Film překročil rozpočet. ve studiu byl zmatek a celá situace se vymkla kontrole,“ uvedl pro Film Score Monthly. Právě tento produkční tlak paradoxně stvořil jeden z nejpůsobivějších hudebních doprovodů devadesátých let.
Létající basketbalové míče
Michael Mann sice vyžadoval absolutní historickou věrnost u kostýmů a zbraní, ale fyzikální zákony musel občas ošidit. Během scén obléhání pevnosti potřeboval kameraman zachytit letící dělové koule. Skutečná munice nebyla vidět. Štáb proto sáhl po kreativním řešení a z hmoždířů vystřeloval basketbalové míče nastříkané na černo. Většina z nich sice shořela už v hlavni nebo během letu, ale na plátně vytvořily dokonalou iluzi smrtící palby.
Mnohem méně zábavné bylo natáčení na vodě. Kánoe, které vypadají ve filmu tak majestátně, byly ve skutečnosti extrémně nestabilní a neustále se převracely. Herci končili v ledové vodě častěji, než bylo ve scénáři. F. Curtis Gaston, jeden z členů štábu, později vzpomínal na dramatické chvíle, kdy musel z chladné řeky vytahovat představitelku Alice. „Musel jsem zachraňovat Jodhi May z ledových vod,“ popsal momenty, kdy šlo o zdraví.
Snímek Poslední Mohykán můžete vidět v pátek ve 20:15 na stanici Film+. O jeho kvalitách svědčí i fakt, že v závěrečné pasáži filmu nepadne celých osm minut jediné slovo. Všechny emoce, napětí a tragédii zprostředkovává pouze obraz a monumentální hudba, což je v dnešní ukecané kinematografii jev naprosto nevídaný.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
