Dnes platí za rodinné stříbro a symbol televizní pohody, v době vzniku ale filmový Saturnin připomínal spíše potápějící se loď. Kritici snímek po premiéře nemilosrdně cupovali a autor knižní předlohy Zdeněk Jirotka dával veřejně najevo své hluboké rozčarování. Natáčení navíc provázely drahé nehody, které musel štáb složitě maskovat triky s kamerou a změnou záběrů.
Destrukce unikátu
Jeden z nejdramatičtějších momentů natáčení se odehrál ve chvíli, která na plátně působí jako nevinná groteska. Jiří Oulický v podání Ondřeje Havelky padá do vody. Scéna vypadá komicky, ale rekvizitářům u ní ztuhla krev v žilách. Havelka měl totiž na nose autentické dobové brýle, ke kterým neexistovala žádná náhradní varianta. Fyzikální zákony byly neúprosné a při kontaktu s hladinou se jemné obroučky nenávratně rozbily.
Protože štáb neměl v záloze jiné a kontinuita musela být zachována, ocitli se filmaři v úzkých. Museli okamžitě improvizovat. Všechny následující záběry, kde má Havelka brýle na nose, se musely točit z větší vzdálenosti, aby divák na první pohled nepoznal, že hlavní hrdina nosí na tváři poškozený vrak držený pohromadě jen silou vůle. Detailní záběry na tvář byly pro zbytek dne tabu.
Ondřej Havelka
Ondřej Havelka byl pro roli Jiřího Oulického jako stvořený, a to nejen díky své hudební kariéře spojené s meziválečným obdobím a lásce k jazzu. Sám herec přiznal, že se do postavy nemusel nijak složitě stylizovat, protože Oulický je vlastně jeho věrným odrazem, což mu práci před kamerou značně usnadnilo.
„V roli Jiřího Oulického jsem v podstatě Ondřejem Havelkou. Já jsem i v civilu plachý a tichý člověk. Máte-li pocit, že jsem na jevišti energický, je to tím, že sám jazz je vitální a energický,“ uvedl Havelka. Zajímavostí je, že zatímco ve filmu známe jméno pána naprosto přesně, v knize zůstává vypravěč bezejmenný. Jméno Jiří Oulický si filmaři nevycucali z prstu. Patřilo skutečnému člověku, chovateli koní z Husince, kterého režisér Jiří Věrčák osobně znal a rozhodl se ho takto zvěčnit.
Zklamaný autor
Ačkoliv diváci se u filmu bavili, duchovní otec Saturnina, spisovatel Zdeněk Jirotka, propadal mírné skepsi. Jeho vysněným představitelem sluhy byl totiž prvorepublikový elegán Oldřich Nový, pro kterého si roli v hlavě psal. Toho se samozřejmě v devadesátých letech dočkat nemohl. Ačkoliv se Oldřich Vízner role zhostil bravurně a dal jí nový rozměr, Jirotka si zachovával chladný odstup.
Den po premiéře v dubnu 1994 dokonce pro Blesk magazín prohlásil: „Musím se s tím smířit, i když mám dojem, že jsem napsal lepší věci.“ Jeho rezervovanost pramenila i z toho, že kniha vznikla už v roce 1942 jako únik před nacistickou realitou a Jirotka měl k textu velmi osobní, až ochranitelský vztah. Filmové zpracování pro něj bylo zásahem do intimního světa, který si vytvořil během okupace.
Tvrdá kritika
Pokud máte pocit, že Saturnin byl hitem od prvního dne, dobový tisk vás rychle vyvede z omylu. Recenzenti byli v roce 1994 nemilosrdní a snímek považovali za promarněnou šanci. Například v časopise Mladý svět vyšla recenze s titulkem „Saturnine, kde tvé kouzlo jest?“, která snímek doslova strhala pro jeho epizodičnost.
Uznání se filmu dostalo až později, paradoxně i díky televiznímu seriálu. Teprve čas ukázal, že suchý humor a specifická poetika v podání hereckého ansámblu fungují na diváky i po desetiletích. Dnes už nikdo neřeší, že hausbót kotvil na Dětském ostrově, zatímco dědečkova vila stála v Hýskově, a diváci si užívají atmosféru, která z českých filmů vymizela.
Vzkaz v hudbě
Režisér Věrčák si neodpustil ani drobné vtípky pro pozorné uši. Když loď se Saturninem a jeho pánem pluje po Vltavě kolem Národního divadla, hudební podkres není náhodný. Zaznívá úryvek ze Smetanovy opery Braniboři v Čechách, konkrétně verše: „Pokud mají velcí páni, potud máme také my.“ Jde o jemné rýpnutí do společenských poměrů a hierarchie pán-sluha.
Film z roku 1994 nakonec čas prověřil lépe než dobové recenze. Snímek vysílá ČT1 11. ledna ve 14:00.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
