Legendární western Tenkrát na Západě dodnes fascinuje svou vizuální dokonalostí i podmanivou hudbou Ennia Morriconeho. Za kamerou se však odehrávala dramata, která si s dějem na plátně v ničem nezadala. Od skutečné sebevraždy v kostýmu až po Henryho Fondu, který se musel na kameru naučit střílet děti.
Modrooký zabiják dítěte
Henry Fonda byl po desetiletí prototypem amerického čestného muže. Diváci ho milovali jako spravedlivého šerifa nebo Abrahama Lincolna. Sergio Leone však potřeboval pravý opak. Chtěl zničit hercovu auru dobráka tím nejbrutálnějším možným způsobem. Fonda nabídku zpočátku odmítl. Nechápal, proč po něm italský režisér chce zrovna roli sadistického vraha Franka. Leone proto nasedl do letadla a letěl ho přesvědčit osobně do Spojených států. Jeho argumentace byla chladnokrevná a přesná.
„Představ si toto: kamera ukazuje střelce od pasu dolů jak vytahuje zbraň a střílí na běžící dítě. Pak se kamera zvedne a… on je to Henry Fonda,“ řekl režisér herci. Fonda pochopil. Byla to šance zahrát si jedinou zápornou roli své kariéry a způsobit poprask. Na natáčení do Itálie dorazil s hnědými kontaktními čočkami a knírkem, aby svou tvář zamaskoval. Leone ho okamžitě zarazil. Donutil ho všechno sundat. Potřeboval právě ty jeho chladné, pomněnkově modré oči, aby kontrastovaly s krutostí jeho činů.
Smrt v přímém přenosu
Natáčení ve Španělsku poznamenala tragédie, o které se v propagačních materiálech příliš nemluvilo. Herec Al Mulock, který ztvárnil pistolníka v úvodní scéně na nádraží (ten, co si praská klouby), bojoval s vlastními démony. Den po natočení své scény vyskočil v hotelu z okna. Byl stále oblečený v kostýmu své postavy. Svědci viděli jeho pád přímo před svými okny.
Režisér Leone v tu chvíli projevil až nelidský pragmatismus, který hraničil s absolutním cynismem. Místo šoku nebo piety řešil logistiku natáčení. Když zraněného herce nakládali do auta k převozu do nemocnice, Leoneho zajímala jediná věc. „Vezměte ten kostým! Potřebujeme ho!“ křičel na produkčního Claudia Manciniho. Mulock cestou do nemocnice zemřel. Scéna, kterou natočil těsně před smrtí, ve filmu zůstala.
Moucha na tváři a chybějící prádlo
Leone byl posedlý realismem a detaily, což herci často těžce nesli. V legendární úvodní sekvenci, kde tři zabijáci čekají na vlak, si Jack Elam užil své. Aby ho moucha otravovala přesně podle scénáře, potřeli mu tvář marmeládou a zavařovací sklenicí vypustili hmyz přímo na jeho obličej. Herec musel trpělivě snášet lezoucí mouchy v horkém španělském slunci, aby záběr působil autenticky.
Podobně svérázný přístup měl režisér i k ženské postavě. Scenárista Bernardo Bertolucci později vzpomínal, jak Leonemu navrhoval první záběr na Claudii Cardinale. Měl být natočen zespodu nástupiště tak, aby bylo vidět, že postava Jill nemá spodní prádlo. Režisérovi se nápad zpočátku líbil, ale herečka o ničem nevěděla. Pokud by na tom trval, zřejmě by roli položila. Leone nakonec ustoupil, ale i tak zůstává Jill jedinou ženskou postavou v jeho filmech, kolem které se točí celý děj.
Harmonika, který na ni neuměl hrát
Charles Bronson nebyl první volbou pro roli málomluvného mstitele. Leone původně stál o Clinta Eastwooda, ten ale po předchozí spolupráci další western odmítl. Bronson roli vzal, ale k hudebnímu nástroji, který dal jeho postavě jméno, měl daleko. Neustále se ptal profesionálního harmonikáře, jak má nástroj držet a jak dýchat. Ve filmu přitom nehraje ani tón. Zvuk harmoniky nahrál hudebník Franco de Gemini, který stál vždy jen kousek mimo záběr a hrál místo herce. Divák na plátně vidí Bronsona, ale slyší Geminiho.
Hudba před obrazem
Většina filmů vzniká tak, že se natočí obraz a k němu se složí hudba. Zde to bylo naopak. Ennio Morricone napsal zásadní skladby ještě předtím, než padla první klapka. Leone pak tyto skladby pouštěl na place z reproduktorů, aby herci dostali ten správný rytmus chůze a pohledů. Hudba diktovala tempo filmu. To, co američtí producenti považovali za neúnosně zdlouhavé, byla ve skutečnosti přesně choreografovaná baletní čísla s kolty proklatě nízko.
V USA film v době premiéry propadl. Studio ho nemilosrdně zkrátilo o dvacet minut, čímž zničilo jeho atmosféru. V Evropě, a zejména ve Francii, se ale promítal v plné délce a stal se okamžitým hitem. Jedno pařížské kino ho dokonce hrálo nepřetržitě čtyři roky. Dnes už nikdo neřeší, že Henry Fonda měl mít hnědé oči nebo že moucha na tváři Jacka Elama letěla za vůní marmelády. Zůstalo jen čisté filmové umění.
Snímek vysílá Film+ ve středu ve 20:00, repríza je v sobotu v noci.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
