Gangsterský epos Tenkrát v Americe provázela během natáčení i po něm řada neuvěřitelných událostí a osobních tragédií. Režisér Sergio Leone obětoval patnáct let života vizi, kterou nakonec američtí distributoři bezcitně roztrhali na kusy. Mezi hvězdným obsazením se odehrávala dramata hraničící se skutečným podsvětím a nechyběly ani osudové chyby, které navždy poznamenaly historii kinematografie.
Posedlost osudovým eposem
Sergio Leone byl svou vizí o velkolepém gangsterském příběhu natolik zaslepen, že bez váhání odmítl nabídku režírovat kultovního Kmotra. Přípravy na jeho vlastní životní dílo mu nakonec zabraly neuvěřitelných patnáct let, během kterých piloval každý detail k naprosté dokonalosti.
Režisér se dokonce několikrát osobně sešel se skutečným bývalým trestancem Harrym Greyem, který svou autobiografii napsal v obávané věznici Sing Sing. Právě podle jeho vzpomínek nechal Leone postavit přesnou repliku baru, kde se tito dva muži setkávali, aby do filmu vnesl absolutní autenticitu. Celý projekt se stal jeho největší vášní i prokletím, jelikož kvůli němu ignoroval veškeré ostatní pracovní nabídky té doby.
Gesta velkých hvězd
Robert De Niro prokázal svou pověstnou profesionalitu i nečekanou štědrost ve chvíli, kdy přišel s nápadem na vizuální proměnu postavy Maxe. Společně s Jamesem Woodsem navrhli, aby měl bohatý gangster na konci filmu zářivě bílé umělé zuby, což mělo podtrhnout jeho vysoké společenské postavení.
Produkční tým odmítl tento nákladný estetický zákrok financovat, takže se De Niro rozhodl zaplatit Woodsovi nové zuby z vlastních prostředků. Toto gesto potvrzuje silné pouto mezi hlavními představiteli během náročného natáčení.
Podobně zajímavý příběh se váže k obsazení Joea Pesciho, který se původně velmi silně ucházel o roli Maxe, ale u režiséra narazil na nepochopení. Sergio Leone cítil, že se tento energický herec na danou postavu nehodí, ovšem nechtěl urazit svého blízkého přítele Roberta De Nira.
Nabídl tedy Pescimu jako laskavost možnost vybrat si jakoukoli jinou roli, která byla v té době ještě k dispozici. Herec si nakonec zvolil postavu Frankieho, čímž se uzavřel kruh hvězdného obsazení, které dodnes fascinuje diváky po celém světě svou chemií.
Atmosféra tvořená hudbou
Geniální skladatel Ennio Morricone vytvořil hudební doprovod s takovým předstihem, že jej mohl režisér pouštět hercům přímo během práce před kamerou. Melodie se linuly placem v průběhu natáčení jednotlivých scén, aby všem přítomným pomohly okamžitě navodit tu správnou melancholickou náladu a přesné tempo.
Tento netradiční postup výrazně ovlivnil výkony všech zúčastněných, včetně tehdy jedenáctileté Jennifer Connelly, pro kterou šlo o úplně první filmovou zkušenost. Mladá herečka se musela vyrovnat s náročnými požadavky velkofilmu, Morriconeho tóny jí zase pomáhaly překonávat trému z debutu po boku světových legend.
Tragédie a drastické zásahy
Temný stín na celé dílo vrhla nečekaná smrt herce Jamese Haydena, který ztvárnil postavu Patsyho a zemřel krátce před slavnostní premiérou. Příčinou jeho náhlého odchodu bylo tragické předávkování heroinem, což donutilo tvůrce k narychlo prováděným změnám v hotovém snímku. Některé scény s jeho účastí musely být v rámci postprodukce výrazně zkráceny nebo upraveny, aby film mohl jít do distribuce bez dalších komplikací.
Další rána přišla od amerických distributorů, kteří bez vědomí režiséra drasticky sestříhali původní délku 229 minut na pouhých 139 minut. Scény navíc seřadili chronologicky za sebou, čímž naprosto zničili Leoneho promyšlenou strukturu vyprávění a hloubku celého příběhu. Výsledek byl v USA přijat velmi chladně a kritici film nemilosrdně ztrhali, což italského mistra naprosto zdrtilo a donutilo ho tuto verzi veřejně zavrhnout. I přes tyto potíže sklidil snímek v Cannes patnáctiminutový potlesk vestoje, ačkoliv dvě scény násilí na ženě vyvolaly u části ženského publika hlasité protesty.
Přehlédnuté chyby v detailech
Ani tak precizní tvůrce jako Leone se nevyhnul několika úsměvným chybám, které pozornému oku diváka rozhodně neuniknou. V kufříku s penězi z roku 1968 se objevují bankovky s podpisem ministra financí, který byl do svého úřadu jmenován až o devět let později.
Podobný anachronismus nastal v úvodní scéně z roku 1933, kdy v rádiu hraje píseň, jejíž konkrétní nahrávka vznikla až o pět let později. Při loučení na vlakovém nádraží v New Yorku si lze zase všimnout francouzského nápisu pro nástupiště, protože se tato pasáž natáčela v Paříži. Vrcholem nepozornosti je pak scéna, ve které postava Noodlse osloví policejního šéfa skutečným jménem jeho herce místo jména filmového.
Další filmové a seriálové zajímavosti si můžete přečíst ZDE.
Snímek Tenkrát v Americe můžete zhlédnout ve středu 11. března na stanici Prima MAX od 20:00. V repríze bude uveden v neděli ve 23:30.
