Ve francouzské komedii Velký blondýn s černou botou z roku 1972 oblékla Mireille Darc před kamerou šaty s hluboce odhalenými zády. Pierre Richard o odvážném střihu modelu předem nevěděl a jeho překvapení nebylo nijak hrané. Tvůrci vzhled róby před hercem i štábem tajili zcela záměrně, aby získali jeho co nejautentičtější reakci.
Náhodná volba na letišti Paris-Orly
Šéf francouzské tajné služby Louis Toulouse, kterého hraje Jean Rochefort, zjistí, že se ho jeho zástupce Bernard Milan v podání Bernarda Bliera snaží připravit o místo. Rozhodne se proto nastražit past a namluvit mu, že do případu nasadil špičkového agenta. Jeho lidé vyberou na letišti Paris-Orly náhodného muže, aby posloužil jako volavka. Cílem se stane roztržitý houslista François Perrin, kterého ztvárnil Pierre Richard. Obyčejný hudebník svými zmatenými kroky brzy celou špionážní hru rozloží.
Zmatek kolem Perrinova chování přinutí Milana nasadit na cíl agentku Christine, kterou hraje Mireille Darc. Pro herečku šlo po snímku Blondýnka z Pekingu z roku 1967 už o druhou roli blonďaté špionky se stejným křestním jménem. Právě ona svádí hlavního hrdinu ve slavných šatech s hlubokým výstřihem. Róbu navrhl módní tvůrce Guy Laroche a od roku 2005 tvoří samostatný exponát v pařížském Muzeu dekorativních umění.
Režisér musel obhajovat jména herců
Společnost Gaumont měla původně o obsazení hlavní role jiné představy a chtěla angažovat Clauda Riche. Nelíbil se jí ani Jean Carmet coby Perrinův přítel Maurice, režisér si však obě jména prosadil. Scenárista Francis Veber následně klíčové postavy pojmenoval podle francouzských měst jako Toulouse, Milan nebo Perrache, aby zamezil shodě se skutečnými osobami. Další agenty vybavil krycími jmény Poucet a Chaperon, jež odkazují na pohádkové postavy.
Pro Pierra Richarda natáčení znamenalo první vystoupení v roli Françoise Perrina. Jméno postavy si následně podržel i ve snímcích Návrat velkého blondýna, Hračka, Kopyto a Všechno uvidíme. Samotný herec se přitom se svými 178 centimetry řadí spíše k průměrně vysokým mužům, ačkoliv jej filmový název označuje za velkého.
Zaseknutý zip nepřežil sovětskou cenzuru
Během natáčení došlo k nehodě, když Pierre Richard neplánovaně přiskřípl vlasy Mireille Darc do zipu u svých kalhot. Režisérovi Yvesi Robertovi se neobvyklá situace natolik zamlouvala, že ji ponechal ve scénáři. Sovětským cenzorům však scéna připadala nevhodná a z kopie ji pro tamní publikum odstranili. Spolu s ní vyřízli zmínku o tom, že Perrin přišel o panictví se zdravotní sestrou, i repliku postavy Paulette se slovy „Udělej koně!“.
S nečekaným ohlasem se pak film setkal ve Spojených státech. Po newyorské premiéře zastavila Richarda na ulici mladá žena s tím, že jí herec velice připomíná jejího otce. Později se ukázalo, že mluvil s dcerou Dannyho Kaye, slavného amerického komika. Právě jeho Richard v mládí obdivoval natolik, že se kvůli němu rozhodl pro hereckou dráhu.
Nesrovnalosti v orchestrální partituře
Perrin jako první houslista hraje ve filmu Mozartovu 40. symfonii, do které se mu omylem připlete část první věty Čajkovského houslového koncertu D-dur. V rámci vydaného soundtracku Vladimira Cosmy lze tuto kombinaci najít pod názvem „Mozart massacre“. Ve skutečnosti ovšem původní Mozartova partitura neobsahuje žádné houslové sólo. V hudebním tělese navíc hrají postavy Paulette na harfu a Maurice na tympány, přestože ani tyto nástroje ve zmiňované skladbě vůbec nefigurují. Zmateného dirigenta, který hudební výstupy sleduje, ztvárnil samotný režisér Yves Robert.
Originální triky zachránily čtené titulky
Úvodní sekvence s karetními triky nevznikla pomocí filmových úprav. Ruce patří skutečnému iluzionistovi Gérardu Majaxovi, který se ve snímku mihl v drobné roli. Právě kvůli těmto záběrům vznikl v roce 1976 v barrandovském studiu dabing, který zvolil neobvyklou variantu čtených titulků. Tvůrci českého znění se tímto způsobem vyhli běžnému odstřižení originálního úvodu a divákům zachovali vizuální stránku triků.
Pečlivě se vybíraly i rekvizity. Perrin má doma u vstupních dveří vylepené portréty Igora Stravinského a Sergeje Prokofjeva, na toaletě pak visí Musorgskij s Beethovenem. Colonel Toulouse pro změnu poslouchá hudbu na gramofonu IMF Transcription 300, což patřilo k nejvzácnějším přístrojům 70. let. Značkový detail dostal prostor na konci snímku, kdy Perrin odváží Christine v kufru s motivy Louise Vuittona. Exteriéry se natáčely zčásti na letišti, zčásti na střeše hotelu Hilton-Paris, interiéry služeb pak v budově Národního muzea umění a lidových tradic.
Revolver funguje jinak než zobrazená zbraň
Filmařům uteklo několik technických chyb a nesrovnalostí. Bernard Milan například ve svém posledním výstupu používá revolver opatřený tlumičem. Tento mechanismus ale u revolverů na rozdíl od pistolí nefunguje.
Další zádrhel se objevil ve chvíli, kdy Christine zve Perrina do sklepa na prohlídku hudebních nástrojů. Přesně v těchto prostorech však v té samé době seděl Milan se svými lidmi u odposlechů. Televizní diváci mohou komedii zhlédnout 22. a 24. října na stanici Film+.
Další filmové a seriálové zajímavosti si můžete přečíst ZDE.
