Česká sci-fi komedie o cestování časem, kde se nacisté snaží zvrátit dějiny pomocí vodíkové bomby, patří k absolutní klasice. Snímek Zítra vstanu a opařím se čajem baví diváky už bezmála pět desítek let. Hlavní hvězda roli zpočátku odmítla, technika doháněla herce k šílenství a představitel Adolfa Hitlera působil tak démonicky, že se ho báli i ostřílení kolegové. Jeho životní příběh navíc získal až mrazivě reálnou tečku.
Režisér Jindřich Polák a scenárista Miloš Macourek vytvořili v roce 1977 dílo, které ve světové kinematografii nemá obdoby. Spojení fašismu, cestování časem a typického českého humoru funguje i dnes, kdy film v televizi znovu připomíná genialitu trikových specialistů i herecké elity. Málokdo však tuší, že pro Petra Kostku byl tento projekt jednou z nejtěžších hereckých zkoušek kariéry a že některé vtipy se s odstupem času proměnily v černou kroniku reality.
Děs v maskérně a panák na kuráž
Jedním z nejsilnějších momentů celého natáčení nebyla scéna před kamerou, ale situace v zákulisí. Do role nacistického vůdce Adolfa Hitlera obsadil režisér Františka Vicenu. Maskéři odvedli tak dokonalou práci, že výsledek šokoval i herecké bardy, kteří jinak pro vtip nešli daleko. Když Vicena poprvé vstoupil do místnosti v plné polní, nastalo hrobové ticho.
Jiří Sovák, který ve filmu ztvárnil stárnoucího nacistu Klause Abarda, na tento moment nikdy nezapomněl. Vzpomínka na kolegu, který se do role vžil s děsivou přesností, zůstala živá i po letech.
„Najednou se rozlétly dveře a v nich doslova kopie Hitlera, který na nás navíc začal německy řvát a horlivě gestikulovat. Menšík se tak lekl, že zapadl pod gauč, Brodský nebyl schopný slova. Nevěřili jsme svým očím,“ prozradil Jiří Sovák.
Atmosféra byla v tu chvíli tak hustá, že herci museli situaci okamžitě zapít. „Museli jsme si z toho šoku pak dát všichni panáka,“ dodal Sovák. Osud Františka Viceny má navíc smutnou paralelu s postavou, kterou tak bravurně ztvárnil. Herec později spáchal sebevraždu, stejně jako historický předobraz jeho role.
Dvojrole jako technická noční můra
Petr Kostka, představitel bratrů Jana a Karla Burešových, se do natáčení nehrnul. Scénář se mu sice líbil, ale měl obavy, že se diváci v časových smyčkách a dvojnících ztratí. Kývl až po naléhání režiséra Poláka, který roli psal přímo pro něj. Samotná realizace dvojrole však byla v sedmdesátých letech technickým oříškem. Žádné digitální triky neexistovaly. Vše se muselo řešit opticky přímo v kameře.
Filmaři používali metodu vertikálního dělení obrazu. Polovina objektivu se zakryla, natočila se jedna postava, film se přetočil zpět a doexponovala se druhá polovina. Pro Kostku to znamenalo obrovský psychický tlak. Musel hrát s vědomím, že jakákoliv chyba v druhé části záběru zničí i tu první, již natočenou. Herec později přiznal, že to pro něj bylo nervy drásající. Musel vést dialog sám se sebou, hlídat si oční kontakt do prázdna a reagovat na repliky, které v tu chvíli nikdo neříkal.
Osudové rohlíky a prokletí bratří Saudků
Scenáristé Macourek s Nesvadbou se při psaní postav bratrů Burešových inspirovali skutečnými dvojčaty Kájou a Janem Saudkovými. Ti byli známí tím, že si ze svého okolí dělali legraci a vzájemně se za sebe vydávali, aby zmátli přátele i partnerky. Tato hravá inspirace však dostala po letech trpkou příchuť.
Ve filmu se opakovaně objevuje hláška o udušení rohlíkem. Věta „Udusil se rohlíkem“ zazní ve snímku celkem sedmkrát a stala se kultovní. Realita však filmový vtip doběhla tím nejkrutějším způsobem. Komiksový kreslíř Kája Saudek, jeden z předobrazů hlavních hrdinů, upadl v roce 2006 do kómatu poté, co mu zaskočilo sousto jídla. V tomto stavu strávil několik let až do své smrti. Film tak nechtěně předpověděl osud jednoho ze svých „duchovních otců“.
Pražské metro jako raketodrom
Rozpočet filmu nebyl nafukovací, a tak museli tvůrci improvizovat. Iluze budoucnosti (děj se odehrává v roce 1996) vznikala v reálných kulisách Prahy. Monumentální hala raketodromu, odkud odlétají stroje času, není nic jiného než vestibul stanice metra I.P. Pavlova. Ta byla v době natáčení nová a působila dostatečně futuristicky.
Podobně si filmaři poradili i s raketou, kterou nacisté přistávají v roce 1941. Na plátně vypadá jako obrovský stroj, ve skutečnosti šlo o optický klam. Trojrozměrný byl pouze spodní díl s dveřmi. Zbytek trupu namalovali výtvarníci na skleněnou desku, kterou umístili před kameru.
Zajímavostí je i technologie, kterou postavy používají. Když se Jan Bureš probudí na smetišti, telefonuje z přístroje v autě. Šlo o systém AMR, předchůdce mobilních telefonů, který vyvinula Tesla. V době natáčení se teprve testoval a sloužil primárně papalášům a spojům. Film tak ukázal technologii, která se běžným smrtelníkům dostala do rukou až o mnoho let později.
Cenzura po pádu dvojčat
Komedie si v průběhu let získala status nedotknutelné klasiky, přesto se ocitla na černé listině. Stalo se to v září 2001. Česká televize měla snímek nasazený do vysílání právě na den, kdy teroristé zaútočili na Světové obchodní centrum v New Yorku. Dramaturgie film okamžitě stáhla.
Důvod byl prostý. Ve filmu se unáší létající stroj (raketa s turistickou výpravou) a plánuje se bombový útok na významný cíl. V kontextu událostí 11. září působil tento humorný scénář nevhodně. Televize nechtěla riskovat, že by diváci vnímali paralelu mezi nacistickým únosem rakety a tragédií v USA jako necitlivost. Snímek se na obrazovky vrátil až poté, co prvotní šok opadl.
Dnes si tuto geniální sci-fi můžeme vychutnat bez politických a tragických konotací. Připomíná dobu, kdy čeští filmaři dokázali s minimem peněz a maximem invence natočit světový formát. Film vysílá stanice AMC v neděli 1. února v 11:55.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
