Komedie Bota jménem Melichar se natáčela za plného provozu pražské školy. Snímek se inspiroval skutečnými událostmi a stal se debutem Zdeňka Trošky. Dětské role si zahráli žáci školy, v konkurzu neuspěla budoucí Blažena z Hoštic a ve filmu se objevují svetry i písničky, které znáte i z jiných klasik.
Prvního září začíná nejen školní rok, ale i mozaika vtipných i absurdních příhod žáků a učitelů pražské základky. Malý Honzík má plán, jak díky pětkám propadnout zpátky do školky. Jeho starší sestra Jolanka zaujme spolužáka Radima, ale nešťastně se zamotá do krádeže luxusních bot.
Mladá učitelka Adamová se marně snaží domluvit se školníkem na odvozu kaštanů, neustále něco rozbíjí, zapomíná zamykat a padá na ni smůla na každém kroku. Škola rozdělená do několika budov přináší chaos, který vrcholí zmizením odložených bund. Honzík zahlédne podezřelou postavu a pustí se do vyšetřování. Všechno ale končí šťastně, s trochou zmatku a hodně humoru.
Natáčení ve škole za běžného provozu
Film se natáčel na pražské ZŠ Bítovská během října až prosince 1982, a to za plného provozu školy. Před kamerou se objevili tehdejší i bývalí žáci, a dokonce i učitelé. Magdaléna Ledvinková, tehdy žákyně II. A, hrála jednu z hlavních rolí. Režie se ujal Zdeněk Troška, pro kterého šlo o první celovečerní film. Scénář před ním odmítlo pět jiných režisérů, protože byl „jen o dětech“. Troška nakonec přijal i přes počáteční váhání.
Scénář vycházel ze skutečných zážitků přímo ze školy. Architekt tehdy navrhl areál jako několik pavilonů propojených chodbou, ale ta se nikdy nedostavěla. Učitelé i žáci tak museli několikrát denně přecházet mezi budovami, což se promítlo i do filmu.
Film získal Zvláštní cenu poroty a Cenu dětského diváka na festivalu filmů pro děti a mládež v tehdejším Gottwaldově. Celkem nasbíral 19 ocenění doma i v zahraničí. Po jeho dokončení byli žáci a učitelé pozváni do filmových ateliérů na Barrandově a na slavnostní promítání v kině Blaník.
Casting, který přepsal dějiny Hoštic
V castingu na roli Michaely Lamkové zvítězila Milada Štýbrová. Do finálové trojice se dostala i Veronika Kánská a Petra Pyšová. Ty pak režisér obsadil o pár měsíců později do Slunce, seno, jahody, kde si zahrály Blaženu a Milunu. Troška žádný další konkurz nedělal, prostě si vzpomněl na poražené finalistky z Melichara.
Jedním ze spolužáků Radima je ve filmu kluk ve svetru, který se později objevil ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze. Konkrétně ho nosila Eva Jeníčková jako Vendulka Utěšitelka ve scéně na schodech se Štěpánem Šafránkem.
Při jedné vyučovací hodině učitelka Adamová pronese větu: „Stal by se jednou snad divoucí div“. Jde o přímý citát z básně Fráni Šrámka Kdybych byl pastevcem koní. Drobný detail, který potěší pozorné diváky.
Původní scénář se zdál vedení příliš kritický, a tak Troška dostal příkaz natočit „veselou, bezproblémovou komedii“. I přes omezení z toho vznikl snímek, který baví celé generace.
Hudba, která se zaryla do paměti
Hned v úvodních titulcích zazní legendární hit Holky z naší školky od Kotvalda a Hložka. Jejich druhá skladba Láska očima pak doprovází závěrečné titulky a zazní i během filmu. Hudba v tomhle filmu není jen kulisa, ale podtrhuje atmosféru osmdesátek, jak si je mnozí pamatují.
Další filmové zajímavosti si můžete přečíst tady.
Snímek Bota jménem Melichar můžete zhlédnout na Nově v úterý 30. prosince od 11:05.
