Ikonický šedý svetr s odhaleným ramenem udělal z herečky Jennifer Beals nezapomenutelný idol jedné generace. I po více než čtyřiceti letech od premiéry filmu Flashdance v sobě ovšem romantický příběh o tančící svářečce ukrývá detaily, které by diváci na plátně hledali marně. Do výběru hlavní hvězdy totiž místo producentů nečekaně promluvili dělníci z nedaleké stavby a dechberoucí závěrečné vystoupení musel před kamerami zachraňovat dospělý muž ve vypasovaném dámském trikotu.
Skutečný příběh za pár dolarů
Snímek vychází z osudu Maureen Marder. Tato žena z Toronta se přes den živila prací na stavbě a po večerech tančila v klubu. Práva na zfilmování svého životního příběhu prodala filmovému studiu za necelých dva a půl tisíce dolarů. Hotové dílo následně celosvětově vydělalo odhadem dvě stě milionů dolarů. Marder se u soudu pokusila získat z obrovského zisku větší podíl pro sebe. S podanou žalobou ovšem neuspěla.
Režisér Adrian Lyne původní nabídku na natáčení dvakrát odmítl. Nakonec souhlasil a společně s tvůrci začal hledat ideální obsazení. O mužskou hlavní roli se ucházela celá řada tehdejších hvězd. Gene Simmons ze skupiny KISS nabídku nepřijal kvůli obavám ze ztráty své démonické image. Neúspěšným konkurzem prošel také tehdy začínající Kevin Costner. Roli majitele ocelárny nakonec získal šestatřicetiletý Michael Nouri.
Výběr herečky podle dělníků
O hlavní ženskou postavu usilovalo obrovské množství adeptek. „Byla jsem tehdy mnohem drzejší. Řekla jsem si, že si na sebe žádný trikot nevezmu a dorazila v minisukni s podpatky,“ svěřila se herečka Kyra Sedgwick v rozhovoru pro časopis People. Během jejího výstupu zazvonil režisérovi telefon a on ho nečekaně zvedl. „Rovnou jsem mu řekla, ať to položí, protože teď mám předváděčku já,“ dodala o své nevydařené zkoušce.
Do užšího finále postoupily Leslie Wing, Demi Moore a osmnáctiletá Jennifer Beals. Manažer studia vymyslel neobvyklý způsob konečného rozhodnutí. Rozdal fotografie těchto tří žen dvousetčlenné skupině dělníků na sousední stavbě. Zajímal se, kterou z hereček by nejraději políbili. Většina mužů ukázala právě na Beals.
Její slavný šedý svetr se širokým výstřihem odhalujícím rameno vznikl naprostou náhodou. Herečka si oblíbený kousek oblečení srazila doma v sušičce. Musela nůžkami zvětšit otvor pro krk, aby se do něj vůbec nasoukala. V takto upraveném oděvu dorazila rovnou na kostýmní zkoušku. Tvůrci byli z uvolněného stylu nadšeni a zařadili ho přímo před kamery. Tato úprava okamžitě odstartovala obrovskou módní vlnu.
Čtyři lidé v jedné roli
Filmaři dlouho tajili před veřejností detaily o vzniku náročných tanečních čísel. Chtěli před diváky udržet iluzi naprosto dokonalé hlavní hrdinky. Většinu složitých choreografií ve skutečnosti odtančila dublérka Marine Jahan. Tvůrci ji po celou dobu natáčení i následné propagace záměrně drželi mimo pozornost novinářů. Náročné skoky vzduchem obstarala úspěšná gymnastka Sharon Shapiro.
Proslulou scénu s breakdance na podlaze v úplném závěru filmu natočil profesionální tanečník Richard Colón. Producenti tohoto dospělého muže oblékli do těsného ženského trikotu a na hlavu mu nasadili hustou paruku. Samotná Beals vložila do snímku alespoň drobný osobní detail. Ve scéně vyplňování přihlášky na taneční konzervatoř napsala do formuláře své skutečné datum narození a jména svých vlastních rodičů.
Píseň napsaná cestou do studia
Hudební složka zaznamenala nevídaný komerční úspěch, protože během prvních dvou týdnů po vydání si lidé koupili sedm set tisíc kopií oficiálního soundtracku. Zpěvačka Irene Cara napsala text k oscarové písni What a Feeling narychlo cestou v autě do nahrávacího studia v den samotného natáčení zpěvu. Rychlá skladba Maniac měla původně zaznít ve stejnojmenném hororu z roku 1980. Pro potřeby nového hudebního díla tvůrci pouze mírně upravili její text.
Studio Paramount Pictures vyzkoušelo u tohoto titulu netradiční prodejní taktiku. Vydalo film na videokazetách ještě v době jeho hlavního promítání v kinech. Očekávaný propad prodejů lístků se však nekonal. Doprovodná kampaň na domácí nosiče nečekaně zvedla pozornost a návštěvnost ve všech kinosálech.
Původní hrubá verze materiálu trvala více než dvě hodiny. Vedení studia donutilo tvůrce přes jejich hlasité protesty zkrátit vyprávění na výsledných pětadevadesát minut. Do tuzemských kin se hudební hit dostal se zpožděním až v roce 1987. Dobová cenzura z něj navíc odstranila scénu zpovědi hlavní hrdinky v kostele.
Další filmové a seriálové zajímavosti si můžete přečíst ZDE.
Film Flashdance vysílá Televize Seznam v úterý 7. dubna v 11:45.
