Ladovské obrázky, vtipné hlášky a nezapomenutelný Josef Bek v roli Martina Kabáta. Pohádka Hrátky s čertem vypadá na televizních obrazovkách jako idylická podívaná pro celou rodinu. Realita natáčení v roce 1956 však měla k pohádce daleko. Herci se v ateliérech doslova trávili jedovatými výpary z kulis a některé z nich čekal v osobním životě tragický osud.
Jedovaté kulisy
Při sledování barevného světa, který věrně kopíruje nezaměnitelný styl Josefa Lady, málokoho napadne, že právě tato vizuální krása byla pro štáb životu nebezpečná. Výtvarníci se snažili o maximální věrnost předloze a vytvořili unikátní papundeklové kulisy. Problém spočíval v použitých barvách. V polovině padesátých let nebyly k dispozici bezpečné materiály a malíři sáhli po anilinových barvách. Ty se v uzavřeném prostoru ateliérů pod silnými světly zahřívaly a uvolňovaly toxické látky. Herci tak dýchali jedovaté výpary a stačilo malé zranění, aby se toxiny dostaly přímo do krve.
Na náročné podmínky později vzpomínala představitelka princezny Dišperandy Alena Vránová. Ta si vymohla krátký účes s ofinou, aby nezapadla do škatulky naivních princezen, ale natáčení pro ni bylo zdravotním rizikem. „Kdo měl oděrky nebo nějaké ranky po těle, kdo se třeba jen malinko škrábl, okamžitě onemocněl a musel vyhledat lékařskou pomoc,“ popsala herečka.
I přes tyto komplikace vzniklo dílo, které baví diváky dodnes. Přispělo k tomu i obsazení Josefa Beka. Tvůrci původně zvažovali Karla Högera, ale nakonec dali přednost Bekově zemitosti a hřmotné postavě, která se k vysloužilému dragounovi hodila lépe.
Osudová role a skok z okna
Ještě dramatičtější momenty prožívala představitelka rázné Káči. Eva Klepáčová roli získala v silné konkurenci, když porazila taková jména jako Dana Medřická nebo Stella Zázvorková. Úspěch jí přinesl slávu, ale také obrovský tlak. V roce 1958 se provdala za zpěváka Josefa Zímu a stali se jedním z nejsledovanějších párů té doby.
Popularita však měla svou stinnou stránku v podobě fanatických fanynek, které manžele terorizovaly telefonáty a obléháním bytu. Situace vygradovala po vážné dopravní nehodě, kterou Zíma zavinil a která měla tragické následky.
Psychický tlak herečka neustála. V zoufalství se pokusila o sebevraždu skokem z okna jejich bytu na Vinohradech. Život jí zachránila neuvěřitelná náhoda v podobě tramvajového vedení, které pád zbrzdilo. Z těžkých zranění se nakonec vyléčila a vrátila se k práci. S manželem později vzpomínali na své „vánoční“ propojení. „Vždycky jsme si spolu notovali, že máme vlastní vánoční týden: Eva v pohádce Hrátky s čertem, já v pohádce Princezna se zlatou hvězdou a k tomu Mrazík, kde ona dabovala Nastěnku a já Ivánka,“ prozradil Josef Zíma.
Kudrnatý anděl v pasti hazardu
Zatímco filmový čert Lucius v podání Josefa Vinkláře byl spíše komickou figurkou, skutečné pekelné chvíle zažil představitel anděla Theofila. Antonín Šůra byl talentovaný herec a bavič, kterého diváci znali z divadla Rokoko. Jeho kariéra se zpočátku vyvíjela slibně a v roce 1968 dokonce dostal životní nabídku na angažmá v americkém Las Vegas. To, co mělo být splněným snem, se změnilo v noční můru.
O jeho vystoupení nebyl v zámoří zájem a Šůra se ocitl v tíživé situaci. Neunesl neúspěch a propadl hazardním hrám, ve kterých přišel o všechny peníze. Neměl prostředky ani na cestu zpět do vlasti. V Americe proto začal pracovat manuálně jako malíř pokojů. Jeho životní příběh skončil předčasně a tragicky na kanadské dálnici, kde zemřel při autonehodě.
Sázka o lahev koňaku
Při obsazování rolí v pekle docházelo k úsměvným situacím. O roli čerta Luciuse soupeřili dva přátelé, Josef Vinklář a Josef Pehr. Herci se vsadili, že ten, kdo roli získá, koupí tomu druhému jako bolestné láhev kvalitního francouzského koňaku. Roli nakonec dostal Vinklář, ale sázku prohrál ve smyslu financí. Musel totiž sáhnout hluboko do kapsy a drahý alkohol svému neúspěšnému konkurentovi skutečně koupit.
Zajímavostí jsou i jména samotných postav, která mají často skrytý význam. Loupežník Sarka Farka, kterého ztvárnil Jaroslav Vojta, vděčí za své jméno maďarštině. Výraz „szarka farka“ znamená v překladu „stračí ocas“. Jméno doktora Solferna je zase složeninou latinského slova pro slunce a italského výrazu pro peklo. Toho si zahrál Vladimír Ráž, který se před kamerou potkal se svou tehdejší manželkou Alenou Vránovou.
Dýka SS u pasu a turecká stopa
Pozorným divákům, kteří si potrpí na detaily, jistě neunikla jedna zvláštnost v kostýmech. Vladimír Ráž v roli elegantního, leč záludného doktora Solferna, nosí u pasu zbraň, která do pohádkového světa historicky vůbec nezapadá. Jde o dýku jednotek SS. Jak se tato rekvizita dostala do pohádky z padesátých let, zůstává otázkou, ale na obrazovce je jasně viditelná.
Historický kontext, i když méně kontroverzní, má i postava Martina Kabáta. Když hrdina vzpomíná na své vojenské tažení, zmiňuje, že zabil „jáničára a bimbašu“. Tyto termíny odkazují na osmanskou armádu, což prozrazuje, že Martin Kabát bojoval proti Turkům. Scénář Jana Drdy tak v sobě nese stopy reálné historie, kterou většina diváků v zápalu děje přeslechne.
Nezvaný host u mlýna a rocková dohra
Ani takové klasice se nevyhnuly filmařské chyby, které se dnes baví hledat filmoví nadšenci. V pasáži u mlýna, kde má poustevník za trest odnášet těžké pytle s obilím, se v záběru objeví někdo, kdo tam nemá co dělat. Po posledním pytli se v pravém rohu obrazovky mihne postava ve světlém oblečení, pravděpodobně člen štábu, který se nestihl schovat.
Hlášky z filmu však žijí dál i mimo televizní obrazovky a pronikly do zcela nečekaných žánrů. Scéna čertovského karbanu v pekle je natolik ikonická, že si ji vypůjčila i tvrdší hudební scéna. Úryvek audia z této pasáže použila známá česká crossoverová kapela Krucipüsk ve své skladbě s názvem „Bullshit“. Pekelné hlášky tak rezonují i na rockových koncertech.
Pohádku Hrátky s čertem, která v sobě spojuje humor Jana Drdy s výtvarnou poetikou Josefa Lady, odvysílá Prima MAX v sobotu 27. prosince ve 14:30.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
