Je to už 51 let, co se na obrazovkách poprvé objevili Anče, Kuba, hajnej a věčně nespokojený Trautenberk. Krkonošské pohádky jsou nejdéle vysílaným hraným večerníčkem u nás a dodnes patří mezi ty nejoblíbenější. V článku si připomeneme nejen jejich vznik, ale hlavně zajímavosti ze zákulisí, méně známá fakta i hořké pocity představitele hlavní záporné postavy.
Z chalupy rovnou do legendy
Poprvé se Krkonošské pohádky objevily v televizi 30. dubna 1974. Tehdy šlo o sedm desetiminutových dílů, které se okamžitě staly hitem. V dalších letech vzniklo ještě dalších 13 epizod. Dohromady tak vzniklo dvacet dílů, z nichž si většina lidí dodnes pamatuje hlášky i melodii úvodní znělky.
Seriál staví na jednoduché, ale fungující dynamice. Chamtivý a všehoschopný statkář Trautenberk v každé epizodě vymyslí nějaký podraz, jehož obětí se stává Krakonoš nebo jeho okolí. Ať už jde o pytlačení v chráněném revíru nebo krádež peříčka z Krakonošovy sojky, vždy to končí stejně. Přísným trestem.
Zatímco Trautenberk je zosobněním maloměšťácké hamižnosti, jeho poddaní Kuba, Anče a hajnej působí jako svědomí lidstva. Vzájemné vztahy mezi nimi jsou zdrojem mnoha vtipných i poučných situací, které neztratily na aktuálnosti ani dnes.
Skutečný rod, falešné jméno a tajemství autorky
Málokdo ví, že šlechtický rod Trauttenbergů skutečně existoval a měl majetky i v Podkrkonoší. A že jméno Krakonoše, které se v seriálu jednou objeví jako Rýbrcoul, má kořeny v němčině. Vzniklo ze zkomoleniny slova „Rübezahl“, jehož význam je dodnes nejasný. Stejný název použije kníže i v pohádce Krakonoš a lyžníci, když všechny zdraví.
Ještě zajímavější je ale příběh scénáře. Dvacet let byla oficiálně uváděna jako autorka Zdena Podhrázská. Ve skutečnosti však jen kryla jméno Boženy Šimkové, která měla po roce 1968 zákaz tvorby kvůli svému nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy.
Jednou z těch, kdo se na natáčení podíleli, byla i manželka Ilji Prachaře, herečka Jana Prachařová. Právě ona vodila loutku slavné sojky, která se v několika epizodách stala důležitou součástí příběhu.
K zajímavostem patří i to, že se natáčelo v trikovém ateliéru na Barrandově, protože se nenašly vhodné prostory. V kulisách se navíc objevovala skutečná zvířata jako kočky, kůzlata nebo pstruzi, kteří plavali v umělém potoce.
Trautenberk, který to nesl těžce
Ilja Prachař, který ztvárnil Trautenberka, svou nejslavnější roli doslova nesnášel. Přestože měl za sebou téměř dvě stovky filmových a televizních rolí, většina národa si ho spojila právě s touto postavou. „Až se stane a nebudu mezi vámi, zakazuji vám, abyste o mně psali jenom jako o Trautenberkovi. Copak jsem neodehrál kvalitnější role?“ řekl herec v jednom z posledních rozhovorů.
Podle jeho vnuka Jakuba Prachaře se i na chalupě setkával se zájmem, o který vůbec nestál. „Mockrát se stalo, že jsme byli u dědy na chalupě a chodily se na něj koukat cizí rodiny. Rodiče za plotem svým dětem ukazovali, jak vypadá ten Trautenberk. Děda je posílal rovnou do pr…“ popsal v dokumentu o dědovi.
Z technického hlediska patřily Krkonošské pohádky k výjimečným projektům. Natáčelo se na barevný film značky Kodak, který byl tehdy nejdražší na trhu. Úvodní znělky se v každé ze tří sérií lišily. Ta z roku 1974 trvá téměř minutu, verze z roku 1980 je svižnější, a ta poslední z roku 1984 postrádá ženské vokály.
František Peterka, představitel Krakonoše, byl celoživotní nekuřák. Přesto ho filmaři nutili, aby v každé scéně bafal z dýmky. Někdy se natáčení muselo přerušit, protože mu to dělalo špatně.
Krkonošské pohádky můžete zhlédnout na ČT:D ve čtvrtek 27. listopadu díky Večerníčku a v pátek 28. listopadu od 12:40.
