Čaroděj druhé kategorie, který v říši lidí uvízl bez kouzelného pláště i zaklínadla, se stal fenoménem, jenž v mnohém zastínil i původní seriál Arabela. Václav Vorlíček v roce 1984 natočil film, který se od pohádkové předlohy lišil civilnější, místy až melancholickou atmosférou. Samotný vznik snímku Rumburak však provázely historky, které jsou možná zábavnější než samotný děj. Jiří Lábus musel čelit útokům zvířecích herců a legendární komická dvojice se na place minula.
Dravci s přelepenými zobáky
Scénář Miloše Macourka předepisoval, že se hlavní hrdina mění v havrana. Realita natáčení si však vyžádala změnu, o které diváci neměli tušení. Filmaři nakonec sáhli po krkavci velkém. Důvod byl čistě pragmatický, tento druh je výrazně inteligentnější a lépe se cvičí než havran polní. Pro Jiřího Lábuse to ovšem znamenalo jisté riziko, neboť krkavec disponuje silným zobákem, kterým dokáže způsobit nepříjemná zranění.
Štáb musel přistoupit k bezpečnostnímu opatření, jež na kameře nesmělo být vidět. Aby ptáci herce nepoklovali, majitelé jim před ostrými záběry přelepovali zobáky černou izolepou. Iluze zůstala dokonalá, ale Lábus měl během scén, kdy mu dravci seděli na rameni nebo v blízkosti obličeje, o adrenalin postaráno.
Filmoví maskéři si vyhráli i s vizuální podobou lidského Rumburaka, aby korespondovala s jeho ptačí formou. Dlouhý černý kabát a specifické pohyby, které herec pro svou postavu vyvinul, se staly ikonickými.
Slavná dvojice, která se nepotkala
Česká kinematografie má jen málo tak sehraných dvojic, jako jsou Jiří Lábus a Oldřich Kaiser. Diváci je v osmdesátých letech vnímali jako neoddělitelný tandem. Snímek Rumburak je v tomto ohledu unikátem. Oba herci v něm ztvárnili zásadní role, Lábus titulního čaroděje a Kaiser inženýra Zachariáše, který usiluje o získání kouzelné formule.
Logika by napovídala, že jejich společné scény budou vrcholem filmu. K tomu ale nikdy nedošlo. Ve scénáři byly jejich dějové linky napsány tak, že se postavy v záběru nikdy nesetkají. Každý z nich natáčel své scény v jiné dny a na jiných místech. Fanoušci, kteří se těšili na jejich vzájemnou chemii, tak museli vzít zavděk pouze faktem, že se jejich jména objevila pod sebou v titulcích.
Legenda o překladatelském omylu
Jedna z nejznámějších historek, která se k filmu váže, se týká samotného názvu a lokací. Režisér Václav Vorlíček a scenárista Miloš Macourek ji s oblibou dávali k dobru, ačkoliv u těchto tvůrců nikdy nebylo zcela jasné, kde končí realita a začíná vtipná mystifikace. Jádrem pudla měl být německý překladatel, který nepochopil kontext jména hlavní postavy.
Vorlíček a Macourek tuto situaci popsali pro časopis Premiere velmi barvitě. „Scénáře našich koprodukčních projektů nám překládal jistý pan Feigl, který si někdy vyložil text velmi osobitým způsobem. Například Rumburak, podle vzoru Ostravák nebo Jihlavák, byl pro něj prostě obyvatel Rumburka. Upozorněn na omyl, urazil se a trucoval,“ uvedli tvůrci pro filmový magazín.
Aby si filmaři uraženého překladatele udobřili a zachránili koprodukční vztahy, rozhodli se údajně k šalamounskému řešení. Část filmu se skutečně jela natočit do severočeského Rumburku. Díky tomu tvůrci s nadsázkou tvrdili, že komparz ve filmu tvořili skuteční „Rumburáci“.
Temnější tón a robot v novém tisíciletí
Rumburak se od Arabely lišil absencí rozzářeného pohádkového světa. Děj se odehrával v šedivé realitě socialistického Československa. Rumburakovo sídlo filmaři umístili do věže chrámu svatého Mikuláše, školní scény vznikaly na pražském Gymnáziu Jana Keplera a krasobruslařské tréninky se točily na zimním stadionu ve Slaném.
Zajímavý osud potkal i rekvizity. Robot Žán, který se ve filmu objevil, neskončil ve šrotu. O dvanáct let později, v roce 1996, si „zahrál“ ve snímku Šeptej. Pozorní diváci ho mohli zahlédnout v bytě, kde bydlela postava Anny v podání Tatiany Dykové.
Snímek Rumburak vysílá Film+ v sobotu 31. ledna v 11:25.
