Skopec, Prouza a Petrtýl. Tři venkovští fasádníci přijíždějí do Prahy s jasným plánem – nechtějí jen opravovat domy, chtějí ochutnat skutečný velkoměstský život. Jejich první pokus o návštěvu luxusního podniku ale končí obrovským trapasem a útěkem. Nenechají se však odradit a najmou si bývalého učitele tance jako experta na společenské chování. Když konečně vyrazí v nových oblecích do vyhlášeného Diplomat Grillu, potkají tři okouzlující dámy. Nemají ovšem ani tušení, že jejich vysněné intelektuálky jsou ve skutečnosti podvodnice hledající naivní pány s plnou peněženkou.
Od rozpaků k absolutní klasice
Komedie Zdeňka Podskalského z roku 1969 patří k absolutní špičce české filmové zábavy. Cesta k úspěchu ale nebyla jednoduchá. Režisér začal natáčet krátce po srpnové okupaci a nálada ve štábu byla ze začátku pochmurná. Navíc samotný scénář narazil u dramaturgů na Barrandově. Vadila jim ostrá satira a narážky na poúnorovou dobu z úst herce Oldřicha Nového dokonce hrozily zákazem celého projektu.
Sám Nový, tehdy sedmdesátiletý a vážený pán, zvažoval odmítnutí role ze strachu o svou pověst. Podskalský mu ji ale doslova vymaloval, scénář upravil a herec nakonec s účastí souhlasil. Původní tvůrce scénáře Vratislav Blažek však hotový snímek nikdy neviděl, protože emigroval do Německa.
Když herci tvoří příběh
Režisér poskytl hercům obrovský prostor pro vlastní nápady a ti ho beze zbytku využili. Legendární zmatené usazování ke stolu vymyslely herečky Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová a Jiřina Jirásková až přímo na place. Menší zádrhel způsobilo sofa, do kterého drobné herečky zapadly, zatímco jejich vysoká kolegyně zůstala trčet na barové stoličce.
Vladimír Menšík zase nečekaně oživil scénu na lešení. Jeho hláška o tom, že je v dálce vidět muzeum, ve scénáři vůbec nebyla a kolegyně Bohdalová měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Jiří Sovák se na podobě textu podílel natolik, že za spoluscenáristickou práci dostal finanční odměnu.
Vystřižené momenty a zničené dekorace
Ne všechny nápady se nakonec dostaly na plátno. Cenzura bedlivě hlídala každé slovo a nekompromisně zakročila hned v samotném úvodu. Vystřihnout musela záběr na svítící neonový nápis obchodu s ovocem a zeleninou, kde nesvítilo několik písmen a hlásal tak do světa „OVOCE Z LENINA“.
V koši ve střižně skončila také scéna z plovárny a peprný výrok Jiřího Sováka při nácviku hašení ohně. I samotné natáčení přinášelo nečekané komplikace. Vlastimil Brodský při jedné z výslechových scén zatáhl Sováka za rukáv tak nešťastně, že mu ho omylem natrhl. Jan Libíček zase překvapil štáb, když navzdory své tělnaté postavě předvedl bezchybný přeskok přes židli.
Přísný dohled nad elegancí
Výuka bontonu a nákup dokonalých obleků představovaly pro fasádníky klíč k úspěchu. Své kreace si nechali ušít u firmy s názvem U Adama, která měla reálný předobraz ve slavném prvorepublikovém krejčovství Salón Adam. Ani u jídla nesmělo chybět zdání luxusu. Jiřina Šejbalová jako zkušená šatnářka objednává v hotelu pohár Malakoff. Skrýval se pod ním slavný francouzský nepečený dezert z cukrářských piškotů, šlehačky a čerstvých jahod.
Její kolegyně na place zase musely dávat pozor na záludná cizí slova. Jiřina Jirásková bez mrknutí oka použila francouzský výraz „sans-souci“, který v překladu znamená bezstarostný.
Záhada ztracené slivovice a nespokojené muzeum
Reálný základ měla i vtipná epizoda s pašovanou lahví. Vratislav Blažek ji napsal podle vlastního zážitku, kdy si s kamarády přinesli do luxusního podniku domácí slivovici a pod stolem ji nechtěně rozlili.
Kde naopak realita ustoupila filmové fikci, bylo samotné setkání hlavních hrdinů. Salvador Dalí nikdy v Praze nebyl a větu o tom, kde má čmelák žihadlo, si tvůrci vypůjčili z divadelní hry Václava Havla. O úsměvnou dohrávku se postaralo Muzeum Bedřicha Smetany. Jeho zástupci napsali režisérovi rozzlobený dopis, že je nedůstojné dělat si legraci z velikána české kultury, když si šatnářka spletla jeho portrét s vlastním nebožtíkem.
Vylomeniny a strasti krásných slečen
Sličné podvodnice zažívaly před kamerou své vlastní horké chvilky. Při opakování jedné scény se Jiřina Bohdalová natolik zabrala do hry, že si po zaznění povelu „Stop!“ začala stěžovat. Režisér ji laskavě upozornil, že mohou klidně pokračovat, pokud jí nevadí obnažené ňadro.
Pro její kolegyni Jiřinu Jiráskovou měla účast ve filmu mnohem trpčí dozvuky. Kvůli tvrdému politickému zákazu natáčení si na další velkou filmovou roli musela počkat dlouhých třináct let. Světáci samotní ale v trezoru navzdory mýtům nikdy neskončili a do revoluce je v kinech viděly téměř tři miliony nadšených diváků.
Cesta domů po pádu z lešení
Konec velkolepého dobrodružství nabral pro trojici hrdinů nečekaný spád. Jejich obvyklý útěk po lešení nevyšel, protože oprava domu právě skončila. Tvrdý dopad na zem znamenal konec pražských iluzí a návrat k domovským krbům. Zraněné fasádníky odvezla domů sanitka, což byl ve skutečnosti jugoslávský vůz značky IMV 1000.
Dům, ze kterého neslavně prchali, stojí v Praze na dnešním náměstí Franze Kafky. Samotná zasedací scéna, kde exceloval Vlastimil Brodský, se natáčela v budově nynějšího Ministerstva průmyslu a obchodu. A i když jejich světácké sny vzaly za své, diváci se k nim s láskou vracejí i po desítkách let od natočení.
Snímek Světáci můžete zhlédnout na FILMBOX+ ONE ve středu 5. srpna od 16:00.
Další filmové a seriálové zajímavosti si můžete přečíst ZDE.
