Zdeněk Svěrák kvůli snímku Vratné lahve trpěl v supermarketu. Ranní vstávání, zvedání přepravek a předstíraná role zaměstnance ho natolik pohltily, že se na place cítil jako opravdový brigádník. Smutnou komedii o učiteli v důchodu navíc musel opakovaně přepisovat na příkaz syna i investorů, což vedlo k rodinným rozbrojům zachyceným v dokumentu.
Důchodce ve výkupu lahví mění lidské osudy
Pětašedesátiletý učitel češtiny Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) odchází po nečekaném nervovém výbuchu nad drzým studentem z gymnázia do předčasného důchodu. Nečinnost a starostlivá péče jeho manželky Elišky (Daniela Kolářová) jej ovšem ubíjí, proto nastupuje jako poslíček na kole, po těžkém pádu se ovšem záhy ocitá na lůžku s polámanou nohou. Brzy si však najde bezpečnější místo za okénkem ve výkupu lahví jednoho pražského supermarketu, odkud nenápadně pozoruje pestré lidské charaktery a nenápadně ovlivňuje životy svých zákazníků i kolegů.
Režisér Jan Svěrák dlouze bojoval s textem svého otce. Původní verzi mu těsně před natáčením vrátil k přepracování a trval na tom, aby scénář obsahoval více prvků z otcova skutečného stárnutí. Tlak vyvíjeli i nalezení sponzoři, kterým Zdeněk Svěrák nakonec po úpravách vyhověl, takže konečnou realizaci odstartovala až šestá verze scénáře. Synovu tvrdost ovšem otec s odstupem ocenil a při přebírání ceny na karlovarském festivalu prohlásil: „Děkuji synovi za to, za co jsem ho při psaní nenáviděl – když mě nemilosrdně nutil k přepisování.“
Místo skutečného paneláku kulisy v Hostivaři
Většina prostředí spojeného s Tkalounovými působí navýsost autenticky, ve skutečnosti ale vznikala v umělých podmínkách. Celý panelákový byt filmaři postavili v ateliérech Hostivař, přičemž výhledy z okna a míjející auta vytvářeli rekvizitáři pomocí rozsvícených baterek namířených do skel.
Ani okénko pro výkup lahví v supermarketu nebylo podle Jana Svěráka skutečné a natáčelo se v ateliéru, třebaže filmový štáb navštěvoval pražskou samoobsluhu v Ondříčkově ulici na Žižkově a s výkupem lahví mu z komerčních důvodů vypomáhal velkopopovický pivovar se svými přepravkami. Zdeněk Svěrák musel pro přípravu na roli stávat v šest ráno a absolvovat náročnou praxi v tehdejší Delvitě na Petřinách, kde se učil odebírat lahve přímo pod dohledem skutečných zaměstnanců.
Scenáristova manželka dodala vtipné repliky a tvůrci do příběhu zakomponovali i další provázané perličky. Z úst rozezlené učitelky Ptáčkové padne oslovení žáka „Mirvalde!“, což upomíná na známou hru Posel světla od Divadla Járy Cimrmana. S narážkami filmaři pokračovali u svatební hostiny, kde se Pavel Landovský objevil se slovy „pane majore, hlásím“, kterými odkazoval na svou ikonickou postavu z Černých baronů z roku 1992.
Dětinský sen ve vlacích a na letišti
Let balonem nad Nuslemi ovládl vítr z Císařské louky, avšak další Tkalounovy představy se týkaly zcela odlišného cestování. Během vlakového smyslného snu procvakává Tkalounovi starý lístek průvodčí. Cestovní doklad původně sloužil pro jízdu na trati Brno – Stříbro a stál 96 korun. Osobní rodinnou stopu pak zanechala rodina Svěrákových u pana Landy (Jiří Macháček). Postava usedá do modelu švédské značky Saab, které otec se synem v civilním životě dlouhodobě fandili.
Film Vratné lahve nabídne stanice Nova v neděli 15. listopadu od 15:50.
Další filmové a seriálové zajímavosti si můžete přečíst ZDE.
