Pohádka Za humny je drak patří do zlatého fondu české kinematografie a diváci ji milují pro její laskavý humor i hvězdné obsazení. Realita na place však měla tehdy k idyle daleko a hlavnímu hrdinovi šlo doslova o život kvůli laxnímu přístupu štábu. Temný stín se později snesl i na představitele krále, jehož konec byl smutnější než jakékoli filmové drama. Natáčení provázel alkohol na kuráž i nebezpečné kaskadérské kousky, které hraničily s hazardem.
Maroš Kramár
Slovenský herec Maroš Kramár dnes vzpomíná na natáčení s úsměvem, ale tehdy mu do smíchu rozhodně nebylo. Hned první natáčecí den po něm režisér Radim Cvrček požadoval kaskadérský kousek, při kterém měl proskočit zdí.
Technici herce ujišťovali, že jde o lehký materiál a nic se mu nestane. Kramár však projevil zdravý rozum a odmítl scénu bez ochranných pomůcek natočit. „Byl to můj první filmovací den a já jsem scénu odmítl udělat. Chtěl jsem alespoň bandáže, i když mi všichni tvrdili, že se mi nemůže nic stát,“ řekl Kramár pro Deník.cz. Jeho intuice mu zachránila zdraví.
Na místo musel nastoupit profesionální kaskadér. Tvrdá realita se ukázala v momentě nárazu. Zeď byla spojená maltou, která za tři týdny dokonale vytvrdla. Kaskadér do zdi narazil, ta se ani nehnula a muž skončil v péči lékařů. Štáb musel celou konstrukci rozebrat a postavit znovu tak, aby byla pro herce bezpečná. Kramár si tak hned v úvodu kariéry ověřil, že filmaři často riskují zdraví herců jen proto, aby ušetřili čas či peníze za profesionály.
Ještě děsivější moment nastal u scény, kde měl představitel loutnisty Mariana skočit z mostu do vody. I zde štáb tvrdil, že je vše bezpečné a hloubka je dostatečná. Herec si však vyžádal průzkum dna potápěčem. Ten pod hladinou objevil staré pilíře mostu a zbytky konstrukce. „Kdybych skočil, tak jsem se mohl napíchnout,“ uvedl Kramár pro Deník.cz.
Díky své opatrnosti se herec vyhnul fatálním následkům. Filmoví tvůrci často spoléhají na to, že herci v zápalu role udělají cokoliv. Maroš Kramár se však nenechal zmanipulovat a trval na bezpečnostních opatřeních. Tento přístup mu pravděpodobně zachránil život, neboť skok do vody plné ocelových traverz a betonu by skončil tragicky.
Hlasové rošády a cizí peří
Diváci si často myslí, že ve filmu slyší a vidí tytéž osoby. V případě této pohádky jde o velký omyl. Maroš Kramár měl v té době silný slovenský přízvuk, který se do české pohádky nehodil. Režisér proto rozhodl o předabování. Hlas princi Marianovi propůjčil Petr Svoboda. Je to paradoxní situace. Kramár je dnes v Česku hvězdou první velikosti a moderuje v češtině pořady, ale jeho nejslavnější pohádková role k divákům promlouvá cizím hlasem. Stejný osud potkal i Štefana Kvietika, kterého namluvil Miroslav Moravec.
Podobné to bylo se zpěvem. Kramár ve filmu pouze otevírá pusu a píseň za něj nazpíval někdo jiný. Naopak Ivana Andrlová, představitelka uhlířovy dcery, svou partii skutečně odzpívala sama. Tvůrci tak vytvořili zajímavou mozaiku, kde se mísí hlasy herců s hlasy dabérů a zpěváků, aby výsledek působil co nejdokonaleji.
Krutý konec krále Císlera
Zatímco na plátně bavil diváky jako roztržitý král, v reálném životě čekal Jiřího Císlera smutný konec. Tento geniální komik a mistr sarkasmu, který propůjčil hlas i legendárnímu Gargamelovi, dožíval v zajetí Alzheimerovy choroby. Nemoc ho postupně připravila o paměť, orientaci i schopnost komunikovat. Poslední roky života strávil mlčky u okna, kde pozoroval dění na ulici. Byl to stín muže, který kdysi sršel energií a humorem.
Jeho manželka Magdalena o něj obětavě pečovala až do posledního vydechnutí v dubnu 2004. Císler si však stihl ještě před plným propuknutím nemoci připravit vlastní rozloučení. Jeho žena po smrti objevila parte, které si sám napsal. Text je esencí jeho celoživotního nadhledu.
„Tak prej jsem umřel! Já, milovník života a radosti, kterej vás režíroval, hrál s vámi i vám, já – lidma zbožňovanej i nenáviděnej, obdivovanej i zapomenutej, ale vždycky svůj,“ stálo v textu, který citoval web eXtra.cz. I v tváři smrti si zachoval svou typickou břitkost a odmítl patetické klišé, které obvykle smuteční oznámení provází.
Kuráž z lahve
Romantické scény ve filmech vypadají na obrazovce přirozeně, ale realita bývá jiná. Jan Šťastný, který hrál ve filmu prince, byl v době natáčení velmi mladý a nezkušený. Před scénou, kde měl políbit Ivanu Andrlovou, ho zachvátila tréma. Aby se dokázal uvolnit a scénu zahrát přesvědčivě, musel sáhnout po alkoholu, který tak pomohl překonat ostych šestnáctiletého mladíka, jehož hlas musel být kvůli moravskému přízvuku ve filmu také předabován.
Drak s hlasem dědy a kostýmová recyklace
Josef Kemr patřil k herecké elitě a v tomto snímku zanechal výraznou stopu hned ve dvou rovinách. Diváci ho vidí jako dědu Kovandu, ale jeho nezaměnitelný hlas slyší i z tlamy dobráckého draka Mraka. Jde o detail, který mnoha lidem při sledování uniká.
Pozornému oku neuniknou ani kostýmní výpůjčky z jiných slavných děl. Barrandovské sklady zde vydaly poklady z trezoru. Komparzistka na plese oblékla šaty, které se objevily už ve Třech oříšcích pro Popelku. Další dáma má na sobě vrchní díl šatů, jež oblékaly princezny v klasice Byl jednou jeden král. Šetřilo se, kde se dalo.
Filmaři se nevyhnuli ani technickým chybám, které bourají iluzi středověku. V záběrech z královy ložnice se za oknem mihnou projíždějící auta. Moderní doba vtrhla do pohádky nedopatřením, kterého si střihači nevšimli.
Scénáristka Markéta Zinnerová si zase vypůjčila věty sama od sebe. Některé dialogy, například otázka „Zpíváš taky o lásce?“, zazněly už v jejím starším díle Pohádka o drakovi z roku 1972. Autoři zde recyklovali kostýmy i slova.
Pohádku Za humny je drak vysílá stanice AMC v neděli 15. února ve 12:25.
👉🏻 Další perličky z natáčení filmů a seriálů.
