Komedie Černí baroni patří k nejúspěšnějším porevolučním filmům a k diváckým jistotám. Režisér Zdenek Sirový ji natočil na motivy stejnojmenné knihy Miloslava Švandrlíka. Natáčení začátkem devadesátých let přineslo řadu nečekaných situací. Před kamerou se tehdy sešla mimořádná herecká sestava v čele s Pavlem Landovským. Do kin dorazil bezmála milion a půl lidí a tržby překročily dvacet šest milionů korun.
Zrození Kefalína a rozzuřený major
Postava vojína Kefalína vychází přímo z vlastních zážitků Miloslava Švandrlíka. Spisovatel miloval kofolu a pravidelně si pro ni dvakrát týdně chodil do jednoho pražského lahůdkářství. Prodavačky si ho dobře pamatovaly a brzy mu začaly přezdívat Kofolín. Miloslav Švandrlík tuto zkomoleninu do své knihy převzal a lehce ji upravil na Kefalína, aby se vyhnul příliš okaté propagaci oblíbeného nápoje.
Roli ve filmu nakonec získal Ondřej Vetchý. Sám autor přitom u Pomocných technických praporů nikdy nesloužil. Působil u mírnějších Technických praporů. Tvrdší realitu naopak velmi dobře znal režisér Zdenek Sirový. Ten u zmíněných jednotek strávil dlouhé měsíce a na tuto etapu vzpomínal s velkou hořkostí.
Své reálné předobrazy měly i další figury. Velitel Terazky vycházel ze skutečného důstojníka Andreje Gazdy. Ten si v první polovině sedmdesátých let přečetl samizdatové vydání knihy a ve svérázném majorovi se okamžitě poznal. Následně nakráčel do kanceláře a chtěl autorovi poslat přes právníka ostrou žalobu za znevažování. Místní pracovnice ho nakonec od soudní dohry horko těžko odradila.
Ve filmu postavu Terazkyho ztvárnil Pavel Landovský. Snímek pro něj znamenal velký návrat před kameru po emigraci v Rakousku. Spolupráce s ním však vyžadovala obrovskou trpělivost. Landovský totiž často střídal nálady, měnil si texty a o přestávkách sahal po alkoholu. Nikdo ze štábu však nenašel odvahu ho usměrnit.
Šišlající diplomat a zraněné oko
Miroslav Donutil si zahrál poručíka Troníka. Sám se vojenské službě zcela vyhnul. Pro svou roli tak čerpal inspiraci z vyprávění svých přátel a projev doplnil o charakteristické šišlání podle jednoho tehdejšího diplomata. Podobně hladce se do projektu zapojil i Milan Gunár v roli vojína Kotlára. „To jsem vůbec neváhal a šel jsem do toho hrozně rád,“ svěřil se herec v rozhovoru pro Radiožurnál. S kolegy se na place hodně nasmál a setkání s tak výjimečnou společností si velmi užíval.
S úsměvem už se nedá vzpomínat na nehodu Ondřeje Vetchého a Václava Vydry. Václav Vydra představoval hraběte Šternberka a při natáčení chtěl svého kolegu nadšeně přivítat. Natáhl ruku k pozdravu, jenomže místo pevného stisku trefil Ondřeje Vetchého prstem přímo do oka. Oba herci museli všeho nechat a spěchat na pohotovost. Zraněný herec pak část scén odehrál s obvázaným okem. Diváci si mohou tohoto detailu všimnout při generálské inspekci. Děj ale tento zdravotní problém nijak nevysvětluje.
Škrty ve střižně a reálný hrabě
Postavu hraběte Šternberka vytvořil pro film přímo Zdenek Sirový. Václav Vydra ji zahrál natolik přesvědčivě, že se po premiéře dočkal velkého uznání od skutečného Zdeňka Šternberka. Ten se ve filmovém zpracování dokonale poznal. Režisérův bratr s ním totiž v minulosti sloužil a poskytl tvůrcům naprosto přesný popis jeho chování i vzhledu. Filmové kasárna štáb vybudoval na zámku Zelená Hora. Skuteční příslušníci Pomocných technických praporů tam ale nikdy nepobývali. Objekt sloužil běžným jednotkám.
Když se hrubý materiál dostal do střižny, tvůrci narazili na problém se stopáží. Film trval přes dvě hodiny a Zdenek Sirový si nevěděl rady s krácením. Přizval si proto na pomoc Antonína Mášu. Ten dokázal během jediného dne osekat délku na konečných devadesát minut. Režisér zpočátku těžce nesl vyřazení tolika scén. Nakonec pochopil velký přínos tohoto radikálního řezu. Snímek získal mnohem lepší tempo a příběhu to nijak neublížilo.
Komedii Černí baroni vysílá Televize Seznam ve čtvrtek 16. dubna ve 20:10. Repríza je na programu 18. dubna ve 21:30.
