Zábavný televizní cyklus Možná přijde i kouzelník se pevně zapsal do historie československé i české televizní zábavy. Pořad plný neotřelého humoru a skvělých hereckých výkonů bavil diváky po několik generací. Hlavní tváře projektu – Oldřich Kaiser, Jiří Lábus a Jiří Korn – společně s hosty vytvořili formát, jehož kultovní scénky a hlášky žijí vlastním životem dodnes.
Vznik slavného moderátorského tria
Původní plán na moderování estrádního pořadu vypadal úplně jinak. Dramaturgie původně počítala pouze s dvojicí Jiří Korn a Oldřich Kaiser. Kaiser měl podle prvotních úvah pořad uvádět společně se svým kamarádem Stevem Lichtagem. Ten ovšem ještě jako Zdeněk Loveček těsně před startem produkce plánoval emigraci a jeho angažmá padlo.
Kaiser proto přesvědčil televizní vedení k zapojení svého dalšího blízkého kamaráda a na obrazovce se tak objevil Jiří Lábus. Režisér František Polák si zase vybral Jiřího Korna na základě jedné starší výborné scénky, kde si známý zpěvák právě s Kaiserem skvěle notoval na téma ztráty hlasu.
Inspiraci pro samotný název úspěšného cyklu našel režisér Polák už během svých aktivních hudebních let na venkově. Vzpomněl si na jeden ručně malovaný poutač na vesnickou zábavu, který lákal místní na jitrnice, jelita a umělce z Prahy s tím, že na úplný závěr programu možná dorazí i zmíněný tajemný mág. Samotný kouzelník se ovšem před kamerou objevil až v předposledním, sedmnáctém díle a namaskovaný Kaiser pronesl k prázdnému sálu pouze jedinou hořkou větu o promarněném čekání.
Skryté provokace a problémy s cenzurou
Lábusova postava takzvaného Autora vznikla jako hodně rafinovaná parodie na tehdejší přísnou televizní kontrolu. Tvůrci nemohli slovo cenzor vůbec vyslovit nahlas, ale diváci tuto hodně průhlednou narážku na všudypřítomný bolševický dozor rychle pochopili a celý pořad si díky ní okamžitě oblíbili. Záludná cenzura přesto občas zasáhla velmi tvrdě. Jeden kompletní díl se musel například celý narychlo přetáčet jen proto, že Jaroslava Hanušová v něm odvážně vystupovala v jasně červených šatech, což tehdejší straničtí funkcionáři vyhodnotili jako naprosto nepřijatelnou provokaci.
Do velkých problémů dostali Kaiser s Lábusem i samotné vysílání, když na jaře 1989 veřejně podepsali petiční dokument Několik vět od Charty 77. Kvůli jejich občanskému postoji tehdejší vedení okamžitě zastavilo premiérové vysílání čerstvě natočeného třináctého dílu, který se tak na televizní obrazovky dostal s velkým zpožděním až po listopadové revoluci v prosinci téhož roku.
Ikonické scénky a oblíbené znělky
Mezi pravidelné a divácky mimořádně vděčné hosty estrády patřili Karel Černoch a Jiří Wimmer. Wimmer před kamerou většinou obětavě představoval učitele s nekonečnou trpělivostí pro hodně nechápavého a pomalého žáka v podání Černocha. Jejich komediální souhra se objevila hned v deseti z celkových osmnácti epizod. Diváci si pořad pravidelně spojovali s úvodní instrumentální verzí písně Rok, co špičku měl. Definitivní rozloučení pak tradičně patřilo hitu Jdeme do finále, který dodnes občas zaznívá na různých veřejných oslavách nebo ve venkovských sálech na závěr tanečních večerů.
Velký úspěch u publika vzbudila i nezapomenutelná komická parodie na tehdy hodně čerstvý romantický hit Čau lásko. Pro tuto specifickou hudební vložku oslovili producenti rovnou herce Zdeňka Srstku. Ten zpočátku nabídce vystupovat v tehdy nejsledovanějším televizním programu snad ani nechtěl věřit a domníval se, že si vystačí jen s obyčejným otvíráním pusy na puštěný playback. Televizní štáb měl přitom z natáčení obrovský respekt. Všichni přítomní se totiž vážně obávali, aby bývalý aktivní zápasník svou hudební kolegyni v obrovském pracovním zápalu rovnou neomylem neuškrtil.
Možná přijde i kouzelník můžete zhlédnout na ČT1 v sobotu 13. června od 22:20.
Další filmové a seriálové zajímavosti si můžete přečíst ZDE.
