Komedie Na samotě u lesa spolehlivě baví diváky už dlouhá desetiletí. Hlavní hvězdou letního příběhu se stal Josef Kemr v roli svérázného dědy Komárka a jedna městská rodina Zdeňka Svěráka. Příběh o touze po vlastní chalupě se přitom do velké míry opírá o prožité situace samotných tvůrců.
Kosa jako propustka před kameru
Komunistické vedení odmítalo schválit Josefa Kemra do hlavní role kvůli jeho hluboké víře. Režisér Jiří Menzel si ho naštěstí chytře prosadil. Nadřízeným tvrdil, že postava musí umět zacházet s kosou a nikdo jiný z herců to zkrátka nedokáže. Filmový děda působí na plátně jako velmi starý muž, ve skutečnosti bylo Josefu Kemrovi v době natáčení pouhých čtyřiapadesát let.
Podobně složité vyjednávání provázelo obsazení Jana Třísky. Režisér odmítal začít točit do chvíle, než herce z vyšších míst povolí. Po hercově emigraci pak musela televize všechny jeho scény pro další vysílání z filmu nekompromisně vystřihnout.
Zmatení před chalupou
Scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak čerpali inspiraci z vlastního pátrání po venkovském útočišti. Během hledání narazili na pana Lukšíčka. Ten rodinu nechal u sebe celé léto bydlet a vytrvale sliboval prodej své chalupy. K samotnému obchodu ale nikdy nedošlo. Jeho reálná osoba posloužila jako největší vzor pro scénář.
Josef Kemr si vytvořil naprosto přesnou figuru i bez osobního setkání se skutečným majitelem. Podoba obou mužů se nakonec natolik sjednotila, že si Zdeněk Svěrák sedícího herce s panem Lukšíčkem přímo na place spletl.
Důležitou roli hrály i pečlivě vybrané lokace. Hlavní zázemí poskytla samota zvaná Svídí nedaleko Obděnic. Štáb ovšem natáčel na více místech najednou a scény ze hřbitova vznikaly ve vsi Svatý Jan. Natáčení provázela rodinná atmosféra. Vůz značky Škoda 100 patřil z velké části přímo Zdeňku Svěrákovi. Filmaři využili pro natáčení i reálnou pilu s prasklým chladičem. Rekvizitáři ji odkoupili od samotného pana Lukšíčka.
Skryté významy u stolu
Výsledný snímek obohatily neplánované momenty. Scénka s mlynářem vyprávějícím u stolu příběh o vodníkovi skrývá vtipný detail. Ladislav Smoljak s vážnou tváří ve skutečnosti odříkává protipožární bezpečnostní poučky. Slavná věta inženýra Zvona o tom, že by to dneska šlo, zase vychází ze starého protirežimního vtipu.
Výrazná dětská hláška o vytrvalém dešti pochází z úst syna hlavního scenáristy. Malý Jan Svěrák tehdy zopakoval jadrná slova skutečného majitele chalupy a tvůrci tento moment přenesli rovnou do scénáře. Vzpomínku zanechala také scéna se skládacím lehátkem. Jeho neustálé padání řídil potají režisér schovaný za kamerou a za provázek tahal s velkou chutí.
Slzy dojetí a mateřské povinnosti
Atmosféra natáčení přinášela velký kus dojetí. Herečka Daniela Kolářová si u produkce vymínila přítomnost svého osmiměsíčního syna. S hlídáním v terénu jí obětavě pomáhala tchyně a občasně také manžel.
Tvůrčí radost ovšem vystřídaly i opravdu těžké osobní chvíle. V den natáčení scény o neodkladnosti lidské smrti se Jiří Menzel dozvěděl o odchodu svého otce. Tento natáčecí den filmař s odstupem času označil za jeden z nejhorších okamžiků celého svého života. Samotný závěr komedie pak silně zapůsobil na přítomné tvůrce. Když střihač poprvé pustil hotovou scénu s oživeným dědečkem na poli, Ladislav Smoljak se zcela nečekaně rozplakal.
Autorská dvojice přitom původně zvažovala reálný odchod hlavní postavy. Nakonec zvítězilo přesvědčení, že v dobré komedii by diváci o oblíbené hrdiny přicházet rozhodně neměli. Filmový děda Komárek navíc ve filmu poutavě vypráví příhodu o zapomenuté viole. Zmínka o hudebním nástroji se do děje dostala zcela záměrně. Josef Kemr byl vynikajícím hudebníkem a hru na violu skutečně bravurně ovládal.
Film Na samotě u lesa si mohou diváci připomenout ve čtvrtek ve 20:00 na Prima MAX. Repríza je v plánu o den později v 15:55.
