Komedie Obecná škola baví televizní diváky už pětatřicet let, přesto málokdo tuší, jak moc osobní tento příběh pro scenáristu Zdeňka Svěráka ve skutečnosti je. Za veselými historkami z poválečných školních lavic se ukrývají reálné dětské rošťárny, pečlivě střežená rodinná tajemství i vtipné filmařské improvizace se stavebním materiálem. Původní plány se totiž na place musely často velmi rychle měnit a štáb bojoval s letním počasím nebo nečekanou kreativitou malých školáků.
Večerní vyprávění přineslo nečekaný scénář
Základ pro budoucí úspěšný film vznikl úplně nenápadně v košickém hotelu v roce 1985. Zdeněk Svěrák tam tehdy natáčel s Vítem Olmerem komedii Jako jed a po večerech si vyprávěli historky ze školních lavic. Původní dohoda zněla tak, že Olmer usedne na režisérské křeslo, na poslední chvíli ale dal přednost zfilmování románu Tankový prapor. Otěže tak převzal syn scenáristy Jan Svěrák a pro svůj celovečerní hraný debut si jen těžko mohl přát osobnější látku.
Autor předlohy vložil do příběhu mnoho skutečných postav a událostí ze svého vlastního života. Byt Součkových vybavili filmaři reálnými předměty z jeho dětství, na stěně visely původní hodiny a objevila se i stejná lampa, kterou musel syn svému tatínkovi kdysi svítit. Rodinné jméno nese navíc velmi silný příběh, protože malý Eda se ve filmu jmenuje po skutečném zesnulém bratrovi Zdeňka Svěráka. Do role starší ženy zalévající květiny na hřbitově obsadili tvůrci přímo jeho skutečnou maminku.
Zasněžená krajina uprostřed horkého léta
Tvůrci si museli při realizaci poradit s mnoha technickými překážkami. Většina zimních radovánek se točila v parném létě a místo skutečného sněhu pokryl ulice bílý prášek do fasád smíchaný s obyčejnou solí. Zvuk se přidával až později ve studiu metodou postsynchronů, takže se všichni herci museli následně sami dabovat. Podobně složitě vznikalo i postupné rozsvěcování města, o které se postarala tradiční pookénková animace.
Úsměvná komplikace nastala při zařizování samotné školní třídy, do které rekvizitáři navzdory režisérovu přání přivezli úplně nové lavice. „Tak jsem dětem rozdal hřebíky a dal jim hodinu, aby lavice poškrábaly,“ svěřil se Jan Svěrák. Vzápětí doplnil, že chlapci mohli do dřeva vyrýt i nějaká hesla proti tehdejšímu režimu. Jeden z žáků ale napsal prohlášení, že komunisti jsou fašisti, a štáb musel celou lavici urychleně předělat.
Americká profesionalita v českých podmínkách
Zásadní postavou příběhu je bezpochyby přísný učitel Igor Hnízdo v podání Jana Třísky, pro kterého šlo o velký návrat do českého filmu po třináctileté emigraci ve Spojených státech. Herec vnesl do natáčení obrovskou disciplínu, každé ráno poctivě běhal kolem hotelu a kvůli jediné scéně chodil celé tři měsíce na lekce hry na housle. Jeho nasazení bylo tak silné, že přepsalo i reálné vzpomínky samotného autora. Zdeněk Svěrák podle svých slov při myšlenkách na svého skutečného kantora vidí už jen tvář pilného herce.
Zajímavý přístup zvolila herečka Daniela Kolářová, která ztvárnila zhroucenou učitelku Maxovou a vymyslela pro ni podrobný životopis s krmením králíků a péčí o starou maminku. Autentičnost hledali tvůrci i v těch nejmenších detailech, malý Eda proto dostal při natáčení lžíci skutečného rybího tuku, aby jeho znechucený výraz působil věrohodně. Samotný autor scénáře propůjčil svá oblíbená obtížně vyslovitelná jména lidem, které neměl v lásce, což odnesl třeba filmový raubíř Rosenheim.
Diváci si mohou tuto klasiku připomenout na obrazovkách, protože film vysílá Televize Seznam 23. dubna ve 20:10 a reprízu nabízí v sobotu ve 21:30.
