Snímek Plavecký mariáš z roku 1952 nabízí dnešním divákům vzácný pohled na definitivně zmizelý svět starých říčních řemesel. Režisér Václav Wasserman do hlavní role rázovitého dřevaře obsadil Jaroslava Marvana a natočil poutavý příběh o záchraně polomového dřeva. Lidé u televizních obrazovek tak dostávají unikátní možnost naposledy spatřit divokou řeku těsně před masivní výstavbou velkých přehrad.
Falešná řeka a zrození nového slova
Původní literární předlohu napsal spisovatel Jan Morávek a celý děj zasadil do prostředí své milované rodné Sázavy. Filmaři ovšem příběh přesunuli na Vltavu a Otavu. Díky tomuto rozhodnutí vznikl cenný dokument zachycující podobu těchto řek ještě před budováním Orlické přehrady a celé vltavské kaskády.
Zajímavostí je samotné označení dělníků na vodě. Od 14. století se jim říkalo výhradně plavci. Dnes běžně používané slovo vorař vzniklo uměle až v 50. letech 20. století při mapování tohoto tehdy zanikajícího řemesla.
Panický strach z vody a starší syn
Představitel starého Váni prožíval na place horké chvilky. Jaroslav Marvan se panicky bál vody a při natáčení scén s plovoucími kmeny si od řeky udržoval uctivý odstup. Po každém natáčecím dnu navíc spěchal autem rovnou do Prahy na svá večerní divadelní představení. Štáb se postaral o jednu velkou castingovou kuriozitu spojenou s věkem herců. Marvanovi bylo v době natáčení jednapadesát let. Roli jeho filmového syna přitom dostal Ladislav H. Struna, který byl ve skutečnosti o dva roky starší než jeho seriálový otec.
V nesestříhané původní verzi z kin pozorní diváci snadno odhalili hereckou nezkušenost s veslováním. Umělci nevěděli, jak správně vzít těžká vesla do rukou. Filmaři proto na nebezpečné záběry na vodě raději povolali profesionální plavce z lesního závodu Čížová u Písku, kteří za známé tváře zaskakovali. Do rozsáhlých davových scén produkce najala velké množství obyčejných lidí. Komparzisté tehdy dostávali honorář sto korun československých na den, což tehdy představovalo velmi slušný finanční přivýdělek.
Zahozená role a zmařený útěk za hranice
Děj mohl ozvláštnit další slavný prvorepublikový herec. Postavu nahluchlého plavce Šindeláře měl původně ztvárnit Vlasta Burian. Známý komik se na novou práci před kamerou podle pamětníků nesmírně těšil. Jeho manželce se ale nabídnutá příležitost vůbec nezamlouvala. Považovala roli za příliš bezvýznamnou a malou pro umělce jeho formátu. Burian nakonec tlaku své ženy ustoupil a účast na projektu definitivně odřekl. Zahozená šance ho pravděpodobně mrzela, rodinný klid u něj ovšem nakonec zvítězil nad touhou po filmování.
Za kamerou se odehrálo skutečné lidské drama spojené s rolí maminky Květy Fialové. Filmaři pro tuto postavu vybrali Jiřinu Štěpničkovou. Herečka absolvovala první dva natáčecí dny a vzápětí si vyžádala krátkou dovolenou. Volný čas využila k pokusu o emigraci z Československa. Celý plán ovšem selhal a úřady slavnou ženu zatkly. Následoval tvrdý soudní proces a dlouholeté vězení. Režisérovi nezbylo nic jiného než veškeré natočené materiály vyhodit a uvolněnou roli narychlo přeobsadit Marií Brožovou.
Dlouhé natáčení a konec jedné éry
Celé natáčení trvalo dlouhé dva roky. Exteriéry vznikaly na atraktivních místech včetně lomu v Prokopském údolí, mostu ve Varvažově nebo jezu pod Zvíkovem. Ten tehdy patřil k těm největším na našem území. Zlatá éra vodní přepravy dřeva zažila svůj vrchol v 19. století. Budování přehrad však znamenalo její definitivní konec. Na Otavě se poslední svázané kmeny objevily v roce 1958. Úplně poslední plavidlo tohoto typu pak proplulo rozestavěnou Orlickou přehradou 12. září roku 1960.
Snímek Plavecký mariáš můžete zhlédnout na FILMBOX+ ONE ve středu 16. září od 14:15.
Další filmové a seriálové zajímavosti si můžete přečíst ZDE.
