Ve válečném dramatu Tobruk z roku 2008 filmaři bojovali s drsnými podmínkami tuniské pouště i s nečekanými technickými komplikacemi. Hluk obyčejných ešusů při jídle přehlušil dialogy herců, a tak je tvůrci museli podlepit gumou. Roli německých tanků navíc převzaly upravené stroje z Austrálie.
Nováčci pod dělostřeleckou palbou
Na podzim roku 1941 přijíždějí nováčci Jiří Pospíchal v podání Jana Meduny a Jan Lieberman, kterého hraje Petr Vaněk, do vojenského tábora v Egyptě. Lieberman hned od počátku čelí útokům ze strany tvrdého desátníka Koháka, do jehož role režisér obsadil Roberta Nebřenského. Po výcviku se československý prapor přesouvá do Libye, aby bránil obklíčené město Tobruk před nepřátelskou ofenzivou. V pouštních zákopech pod těžkou palbou se mladí vojáci pokouší přežít a vyrovnávají se s každodenní smrtí kamarádů.
Aby představitelé mladých vojáků působili na plátně věrohodně, prošli před natáčením nekompromisním drilem. Všichni vybraní herci nejprve podstoupili kompletní lékařské vyšetření, aby štáb znal jejich skutečný zdravotní stav. Poté odjeli na dvanáct dní do vojenského kempu ve Vyškově, kde zažili obrovskou psychickou i fyzickou zátěž. Režisér Václav Marhoul do rolí úmyslně vybral méně známé tváře.
Natáčení ztěžovali škorpioni i písečná bouře
Natáčení probíhalo dva měsíce převážně v odlehlé tuniské poušti a v pohoří Jebel Tebaga. Teploty se šplhaly ke čtyřiceti stupňům Celsia, vzduchem se hnala písečná bouře a filmařům ztrpčovali pobyt škorpioni, komáři a všudypřítomné mouchy. S příchodem podzimu se pak v Africe nečekaně a výrazně ochladilo.
Herci ušli v poušti až osmnáct kilometrů a po celou dobu spali ve stanech. V běžném hotelu strávili pouze jedinou noc. Představitel poručíka Halíka Radim Fiala přesto tuto práci označil za jedno z nejkrásnějších natáčení, jaké kdy zažil, i když bylo extrémně náročné. Spolu s Michalem Novotným a Štěpánem Benonim se dříve potkali v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, kde si všichni tři oblékli uniformy lékařů záchranné služby.
Václav Marhoul vybral poušť jako hlavní dějiště pro její magickou a iracionální vizuální sílu. Hotový film následně věnoval památce svého otce, který během vzniku snímku zemřel. Tvůrce se inspiroval také sovětským válečným filmem Jdi a dívej se z roku 1985.
Německé tanky zastoupily stroje z Austrálie
S rozpočtem osmdesát milionů korun se projekt zařadil mezi nejnákladnější porevoluční filmy. Autentičnost podpořila historická technika a všechna nákladní auta na plátně jsou originály, které v minulosti prošly opravdovým bojem. Roli německých tanků svěřili tvůrci upraveným australským Sentinelům.
Do Tuniska odcestovalo jen zhruba třicet komparzistů. Během scény vylodění je střihač Luděk Hudec znásobil, aby vytvořil dojem velmi početného vojska. Celkově musel ve střižně zpracovat čtyřicet kilometrů dlouhý hrubý negativ. O zmíněné zvukové detaily se staral Ondřej Gášek, který si před kamerou rovnou zahrál epizodní postavu vodonosiče.
Českou premiéru předcházela speciální přeprava veteránských vozidel na Slovensko. Lehčí vojenské stroje odcestovaly nočním autovlakem z Prahy do Košic, těžší technika putovala běžným nákladním spojem s pomocí společnosti ČD Cargo.
Deníky veteránů odhalily tvrdý antisemitismus
Přípravám předcházelo půlroční studium materiálů ve vojenském archivu a režisér označil za největší přínos osobní deníky veteránů. Při jejich čtení narazil na tvrdou realitu, tehdejšími československými jednotkami prostupoval silný antisemitismus. K historické přesnosti pomohly autentické dobové záběry obránců od Karla Klapálka a Karla Střelky, které filmařům zapůjčila Střelkova dcera Eva Tůmová.
Samotný scénář ještě před natáčením vyhrál národní kolo mezinárodní soutěže The Hartley-Merrill International Screenwriting Prize. Během dvou měsíců v cizině padlo celkem 2450 klapek a štáb dohromady nacestoval přes dvanáct tisíc kilometrů přes pět států. Výsledek následně koupili distributoři ve třiceti šesti zemích světa. Tobruk navíc vyšel jako historicky první český film ve speciální trojdiskové edici.
V úvodních scénách snímku pronáší vojín Růžička v podání Michala Novotného odkaz na Ženevskou konvenci. Zmiňuje konkrétně dohodu o válečných zajatcích z roku 1929. Československo ji ratifikovalo v roce 1937, tedy pouhé čtyři roky před filmovým dějem. Posměšné označení 11. československého pluku jako Krysy pouště se později změnilo na prestižní čestný název.
Další filmové a seriálové zajímavosti si můžete přečíst ZDE.
