Komedie Světáci baví české diváky už bezmála 60 let a patří k nejoblíbenějším stálicím televizních obrazovek. Snímek režiséra Zdeňka Podskalského vznikal v napjaté atmosféře po srpnové okupaci a musel se vypořádat s přísnými zásahy dobové cenzury i nečekanými výstřelky herců přímo na place. Málokdo dnes tuší, že natáčení provázely kuriózní nehody, neplánovaně odhalená hruď Jiřiny Bohdalové i skutečný požár způsobený pašovaným alkoholem.
Neplánované odhalení před kamerou
Natáčení oblíbeného filmu začalo krátce po okupaci Československa v roce 1968 a nálada ve štábu byla zpočátku velmi vážná. Režisér Zdeněk Podskalský proto nechal hercům obrovský prostor pro vlastní nápady. „Definitivní zlom v tehdejší kinematografii začíná rokem 1970,“ popsal dočasnou tvůrčí svobodu publicista Jaroslav Sedláček v rozhovoru pro Český rozhlas. Při zkoušení jedné scény se pak Jiřina Bohdalová natolik zabrala do role, že si vůbec nevšimla vlastního uvolněného oděvu.
Když se ozval pokyn k zastavení, herečka se okamžitě ohradila s dotazem na důvod přerušení. „Klidně můžeme pokračovat, Jiřinko, pokud ti tedy nevadí, že máš venku jedno ňadro,“ vysvětlil jí tehdy s nadhledem Podskalský. Volnost na place přinesla i legendární konverzaci při usazování u stolu v luxusní restauraci. Scénář s replikami o sezení vůbec nepočítal a vše vyplynulo z čistě praktické situace.
Vysoká Iva Janžurová se jen těžko rovnala na malou židličku vedle měkkého sofa s oběma kolegyněmi. Zcela namístě vznikla také oblíbená poznámka Vladimíra Menšíka o nedalekém muzeu při lezení po lešení. Vymyslel si ji bez jakéhokoli varování a zbytek osazenstva měl následně obrovský problém udržet vážnou tvář.
Skutečné omyly a hořící alkohol
Příběh tří venkovských fasádníků nenapsal autor scénáře Vratislav Blažek úplně od stolu. Sám do Prahy přišel z venkova a do děje obratně zapracoval vlastní vtipné zážitky z mládí. Přímo z jeho reálného života pochází slavná scéna s pašovanou slivovicí v noblesním podniku. Kdysi si opravdu přinesl do vyhlášené restaurace domácí alkohol a nešťastnou náhodou ho rozlil přímo pod stolem.
Následné hledání tekutiny se zapálenou svíčkou pak vyústilo v menší požár. Samotný autor textu se premiéry hotového díla nedočkal, jelikož těsně předtím emigroval. Původní podoba příběhu navíc zpočátku nevyhovovala ani všem zúčastněným aktérům. Oldřich Nový dlouho zvažoval úplné odmítnutí nabídnuté role emeritního profesora.
V sedmdesáti letech se logicky bál o své pečlivě budované herecké renomé. Režisér musel scénář během jediného dne přepsat a teprve poté prvorepublikovou hvězdu k účasti definitivně přesvědčil. Velmi aktivně mu s tím pomáhal rovnou Jiří Sovák. Za tento konkrétní autorský vklad dostal herec od produkce mimořádnou odměnu devět tisíc korun.
Utajené citace a zásahy cenzury
Kreativita celého štábu velmi brzy narazila na bdělé oko dozorujících úřadů. Z úvodních titulků musel definitivně zmizet záběr na svítící neonový nápis jedné prodejny. Kvůli zhasnutému písmenu hlásal obrovský nápis na stěně heslo Ovoce z Lenina. Do střižny spadla i celá natočená scéna z plovárny nebo hrubší průpovídka Jiřího Sováka spojená s rychlým hašením ohně.
Úředníky tehdy silně pobouřilo také jméno Bedřicha Smetany u portrétu cizího nebožtíka. Zástupci Muzea Bedřicha Smetany si oficiálně stěžovali na nedůstojné zacházení s velikánem naší národní kultury. Pozorní diváci mohou v dialozích odhalit i další skryté provokace. Jan Libíček pronáší větu o čmelákovi a žihadle s předstíraným odkazem na Salvadora Dalího.
Ve skutečnosti se jedná o naprosto přesnou citaci z divadelní hry Václava Havla s názvem Zahradní slavnost. Tělnatý herec mimo jiné překvapoval celý štáb nečekanou fyzickou obratností. Před zapnutou kamerou dokázal naprosto s přehledem přeskočit dřevěnou židli snožmo.
Chyby v obraze i lži o zákazu
Při bedlivém sledování lze odhalit několik dalších úsměvných produkčních detailů. Ve scéně v maringotce čte Jiří Sovák údajně knihu, ale ve skutečnosti drží v ruce soubor jízdních řádů se zadní reklamou na hodinky. Ofina Ivy Janžurové zase v průběhu děje záhadně mění délku kvůli nechronologickému natáčení jednotlivých obrazů. Karel Hála u klavíru v baru hru pouze markýruje a klávesy ovládat vůbec neuměl.
„Tradovaná zkazka o trezorovém zákazu celého snímku absolutně neplatí,“ vyvrátil další velký omyl publicista Sedláček. Komedie normálně prošla distribucí a v kinech ji viděly zhruba tři miliony platících lidí. Zvláštně dnes ovšem působí úprk hrdinů v bílé Tatře s označením nočního taxi, jelikož tento luxusní vůz sloužil v tehdejší době výhradně stranickým funkcionářům. Tento nestárnoucí příběh můžete sledovat v pátek 8. května na programu ČT1 ve 12:55, případně o den později v repríze.
