Slavný válečný velkofilm Nepřítel před branami s Judem Lawem v hlavní roli dodnes budí vášně svou nečekanou lží i historickými přešlapy. Filmaři se museli potýkat s hněvem skutečných vojáků i s odhalením, že legendární souboj dvou odstřelovačů byl pouhým výmyslem komunistické propagandy. Skutečný osud hlavních hrdinů byl navíc mnohem smutnější a komplikovanější, než jak nám ho naservíroval nablýskaný Hollywood.
Propaganda místo pravdy
Tvůrci ambiciózního snímku narazili na tvrdou realitu těsně před slavnostní premiérou, kdy museli narychlo stahovat všechny propagační materiály slibující divákům naprostou historickou přesnost. Režisér Jean Jacques Annaud byl nucen nechat odstranit nápis o skutečných událostech, protože se ukázalo, že ústřední příběh stojí na velmi vratkých základech.
Legendární souboj mezi ruským hrdinou Vasilijem Zajcevem a německým majorem Königem byl s největší pravděpodobností pouhým produktem sovětské válečné mašinérie. V archivech německého Wehrmachtu se totiž o žádném elitním střelci jménem König nenachází ani ta nejmenší zmínka. Celý dramatický duel tak zůstává spíše fascinující legendou vytvořenou pro posílení morálky vojsk než doloženým faktem z krvavých polí.
Tento zásadní rozpor s realitou vyvolal obrovskou vlnu nevole především u samotných účastníků bojů o Stalingrad, kteří film vnímali jako urážku svých padlých kamarádů. Ruští veteráni byli zobrazením historických událostí natolik pobouřeni, že oficiální cestou požadovali úplný zákaz promítání tohoto snímku v jejich vlasti. Vadilo jim především vykreslení sovětských důstojníků jako zcela bezcitných strojů postrádajících jakýkoliv náznak lidskosti.
Kritika směřovala i k naprostým nesmyslům v taktice boje, které filmaři upřednostnili před skutečným průběhem válečných operací. Veteráni odmítali přijmout vizi západní produkce, která podle jejich slov hrubě překrucovala nejtěžší chvíle jejich životů pro potřeby drahé zábavy.
Sniperka z Bronxu
Postava krásné Táni Černovové skrývá tajemství, které by v kině čekal málokdo, protože tato statečná žena ve skutečnosti vůbec nebyla ruského původu. Devatenáctiletá dívka se narodila v americkém Bronxu a do Sovětského svazu se vypravila s cílem najít své zapomenuté rodinné kořeny. Osud ji však zavál přímo doprostřed válečného pekla, kde se z ní stala obávaná elitní odstřelovačka s neomylnou muškou.
Filmový milostný příběh má navíc v reálném světě neuvěřitelně tragické rozuzlení, které diváky u obrazovek určitě nepotěší. Vasilij a Táňa se po skončení bojů už nikdy nesetkali, protože oba skálopevně věřili, že ten druhý v krvavé vřavě zahynul. Vasilij si později našel jinou manželku a jeho osudová láska se o jeho přežití dozvěděla až po mnoha letech z novinových titulků.
Mýty o zbraních
Jedna z nejslavnějších scén celého filmu předvádí zoufalý nedostatek vybavení, kdy pušku dostává do ruky pouze každý druhý nastupující voják. Historici tento dramatický moment označují za naprostý nesmysl, neboť v roce 1942 už měla Rudá armáda k dispozici dostatečné zásoby střelných zbraní. Kritický nedostatek pušek sužoval sovětská vojska výhradně na úplném začátku války v roce 1941, nikoliv v době vrcholících bojů o Stalingrad.
Filmaři se však rozhodli tuto historickou nepřesnost využít k vybudování atmosféry beznaděje a obrovských obětí na životech. Tento prvek sice skvěle funguje na stříbrném plátně, ale s reálnou podobou tehdejší výzbroje nemá prakticky nic společného.
Miliony za dopoledne
Produkce tohoto válečného eposu se zapsala do dějin jako nejdražší evropský projekt své doby s rozpočtem přesahujícím osmdesát šest milionů dolarů. Peníze tekly proudem zejména během natáčení úvodní sekvence zachycující nebezpečný přechod přes řeku Volgu. Režisér se později nechal slyšet, že jen během jednoho jediného dopoledne dokázal štáb utratit neuvěřitelných deset milionů dolarů. Tato astronomická částka padla na technické zajištění i koordinaci stovek lidí v extrémně náročných podmínkách.
Přestože se děj odehrává hluboko v Rusku, filmová kamera ve skutečnosti nezachytila ani jeden metr ruské půdy. Celé natáčení probíhalo v Německu, kde u města Chotěbuz vyrostly gigantické kulisy rozbombardovaného Stalingradu. Dělníci a architekti strávili celých pět měsíců mravenčí prací, aby na německých polích věrně napodobili zničené sovětské město. Výsledek byl natolik přesvědčivý, že i odborníci měli problém rozeznat uměle vytvořené ruiny od skutečných trosek.
Režisér se navíc striktně vyhýbal moderním digitálním trikům a raději sázel na poctivou filmařinu. V masových scénách se tak v jeden okamžik pohybovalo až šest set živých komparzistů, což dodávalo bitevnímu poli nebývalou hloubku a syrovost.
Pohled plný emocí
Při výběru hlavních představitelů hrál klíčovou roli jeden velmi specifický fyzický rys, kterým byly výrazné a expresivní oči obou herců. Jude Law i Ed Harris dostali své role právě proto, že režisér potřeboval tváře schopné přenášet silné emoce i pod nánosem špíny. Většinu času mají tito muži obličeje skryté za optikou svých pušek, takže jejich pohled musel vyprávět celý příběh bez jediného slova. Ani precizní režie se však nevyhnula trapným chybám v kontinuitě, které pozorným fanouškům neunikly. V jedné scéně se Vasilijovi zranění na hlavě mění přímo před očima, když má jednou obvaz čistý, podruhé krvavý a vzápětí ho nemá vůbec. Tyto drobné nedostatky jsou daní za nesmírně náročné natáčení v blátě a prachu uměle vytvořeného bojiště.
Další filmové a seriálové zajímavosti si můžete přečíst ZDE.
Snímek Nepřítel před branami uvede v neděli 3. května od 20:10 TV Seznam.
